Oba máme pocit, že jsme na tom hůř než ten druhý. Jak s partnerem mluvit o předání úkolů v rodině?
Do konverzačního dílu Houpaček si Martina Poliaková pozvala mámy Míšu a Janu, které obě v současnosti prožívají přechod z role primárního pečujícího na sdílenou péči s partnerem, širší rodinou a institucemi. Co u nich tuto změnu spojenou s návratem do práce provází?
„Primární pečovatel/ka v rodině tomu všemu s trochou nadsázky velí. Ne, že by všechno vykonávala, ale musí vše naplánovat,“ popisuje neustálou mentální zátěž v domácnosti spojenou s péčí o dítě, rodinu a domácnost Míša. „Nemusí vařit, ale když otevřete ledničku a nic tam není, tak nikdo neuvaří,“ přibližuje stav primárního pečujícího.
A pokud tento drobný management, od jídla přes oblečení, úklid po plánování volného času, dělá žena i několik let, je pak pro ni těžké po návratu do práce tuto běžnou rutinu zajišťování chodu domácnosti předávat a delegovat na ostatní členy domácnosti.
„My jsme nikdy neměli a nemáme úkoly v domácnosti přesně vymezené, a kdo zrovna má čas a možnost, tak se tomu věnuje. Což zní sice strašně liberálně a fajn, ale bývá to jablkem sváru,“ popisuje časté konfliktní situace s tématem péče o domácnost Jana. Kde nejsou role domluvené předem a jasně, tam je vždy prostor pro malé nebo větší nespravedlnosti.
Jak Míše a Janě současný stav vyhovuje a co by chtěly zlepšit? Dozvíte se v nových Houpačkách.
