Očista, která neočistí
Je Rok 2022. Nezaměstnanost v USA nepřesahuje jedno procento. Kriminalita v podstatě neexistuje. Důvod? Každoroční očista.
Na dvanáct hodin v roce padnou veškerá tabu. Regulující společenská struktura se zhroutí, přestane na moment existovat a dá průchod potlačeným pudům – anarchii, násilí a dalším roztodivným formám sociopatie. Funguje to elegantně. Bohatí jsou schopní chránit se drahými bezpečnostními zařízeními, takže očista dopadá především na chudé a vyloučené. Tím pádem dochází k redukci nepotřebných a neproduktivních živlů a celé společnosti se snáze žije. Je čistší a klidnější, její nenávisti a fobie se kontrolovaně usměrní.
Nápad stojící v pozadí debutu Jamese DeMonaca se mi zamlouvá. Pochopitelně nikoli jako konstruktivní řešení, ale jako společenská alegorie, provokativní syntéza rostoucího volání po násilném sociálním očištění a vyšší produktivitě a historicky osvědčených pogromů, které majoritě umožní zacílit frustraci na omezenou část společnosti. Pokud by autor začal na těchto základech budovat temnou dystopii, bylo by nezbytně nutné celou ideu více propracovat. Riziko, že se jednoduchý nápad zhroutí pod tíhou racionality jako domeček z karet, by pak pochopitelně vzrostlo.
James DeMonaco se této hrozbě vyhne – nikoli však elegantně. Očista je navzdory alegorickému kontextu směsicí osvědčených žánrových postupů. Rodina dobře zavedeného obchodníka s bezpečnostními systémy se ocitne uzavřená v domě, který obléhá parta maskovaných psychopatů. Vedle vnějšího nebezpečí musí řešit i vnitřní rozbroje, především revoltu dětí, pro které je celý princip očisty jen těžko přijatelný. Nakonec blazeované rodině nezbývá než zahodit civilizační návyky a pustit se do krvavého boje o přežití. Pokud jste viděli některou z verzí či variací Posledního domu nalevo, bude vám Očista nejspíš povědomá.
To však není zásadní zádrhel, konec konců, princip variování známých motivů představuje v thrilleru / hororu mnohdy produktivní postup. DeMonaco se ale snaží udržet ve hře provokativní a perverzní společenskou metaforu. Kreace jeho obléhatelů kříží ta nejotravnější formální klišé (masky, nagelované účesy, houpačky, skokové střihy) a rádoby uvědomělou výstřednost, odkazující někam k analytickým studiím „legračního“ násilí Michaela Hanekeho.
Výsledkem bohužel není zneklidňující hybrid, ale teatrální fraška přepjatých gest a ochotnických grimas i velmi průměrného provedení, které napětí přirozeně nevytváří, ale doslova křečovitě ždíme mimikou, hudbou, předvídatelnými pohyby kamery i nadměrně klišovitými okamžiky.
Ránu z milosti zasazuje Očistě scénář, který se v omezeném prostoru s malým množstvím postav mechanicky opakuje, není schopný logicky motivovat pohyb aktérů po domě a jednotlivých zvratů dosahuje stále stejným způsobem – některý z hrdinů se kdesi zapomene, kdesi se bezcílně potácí nebo „takticky“ schovává, jen aby mohl padouchům v pravou chvíli vpadnout do zad jako deus ex machina. Dům zkrátka není funkčním dějištěm, ale spíš semeništěm černých děr a nespojitých prostorů, kterými autor zkouší zalátat veškeré nesrovnalosti. Když se totožné schéma opakuje podruhé, můžete klidně zavřít oči a zacpat si uši – nepochybně trefíte i závěrečnou pointu a všechno, co jí předchází.
Vyvrcholení má pochopitelně moralistní nádech. Jedna věc je schvalovat očistu, když se skrýváte za zdmi milionového domu v bohaté čtvrti, jiná věc je přijmout cenu za čistší společnost, když vám po domě pobíhají buržoazní psychopati s brokovnicemi a sekyrami a jejich proletářskou oběť máte přímo na očích. Vzhledem k tomu, že se všichni chovají jako posedlí infernálním démonem a James DeMonaco k pointě postavy i diváka nešikovně dostrká, je katarze veškerá žádná.
Jediným opravdu mrazivým momentem filmu jsou krom úvodních deseti minut zpravodajská hlášení při závěrečných titulcích, která naznačují, že násilnost očisty každý rok šokujícím způsobem eskaluje. Zajímavé a podnětné zkrátka začíná tam, kam tenhle film vzhledem ke své neobratnosti a plytkosti jen letmo nahlédne.
Hodnocení: 40%
Očista (The Purge)
James DeMonaco, USA, 2013, 85 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
