Odpoledne v protidrogové komunitě: „Prioritou pro mě byl pervitin a alkohol“
Dvacet let na pervitinu nebo na heroinu. K tomu alkohol a automaty. S různým druhem závislostí se v Česku potýkají tisíce lidí. Mnoho z nich se rozhodne se svým problémem bojovat a obrátí se na odborníky – adiktology. S mikrofonem jsme se vydali do Nové Vsi u Chrastavy, kde osmnáctým rokem funguje komunita pro drogově závislé Advaita. U příležitosti oslavy dospělosti se zde sešli současní i minulí klienti.
„Nejdůležitější drogou pro mě byl pervitin v kombinaci s alkoholem. Bral jsem taky různý opiáty, heroin, těkavý látky, kouřil marihuanu a hašiš. Jeden čas jsem taky zkoušel extázi a LSD,“ popisuje 34letý Láďa, který je přes tři měsíce klientem Advaity na Liberecku. Závislostí trpí přes 20 let. „Někdy se mi povedlo krátkodobě přestat sám od sebe, když jsem měl dobrou práci. Pak jsem rok abstinoval ve vězení. Ještě předtím jsem byl rok v komunitě a čtvrt roku na doléčováku. Nejdéle jsem to bez drog vydržel patnáct měsíců.“
Zajímalo mě, jaká je vlastně úspěšnost, že se klient v komunitě zbaví své závislosti. „Odhadovaná úspěšnost vycházející z výzkumů je zhruba 60 % z těch lidí, kteří dokončí léčbu. Ti se k užívání drog nevrací. Zároveň ale i ti, kteří kolikrát léčbu nedokončí, dokážou v normálním životě fungovat,“ říká Adéla Lichková, která na Radiu Wave moderuje Diagnózu F a současně působí v liberecké komunitě Advaita jako terapeutka.
Příběh se šťastným koncem má za sebou 23letá Klára, která byla v Advaitě před třemi lety. „Byla jsem tu jenom čtyři měsíce, protože jsem tu potkala Jardu. Jelikož jsou vztahy v komunitě zakázaný, museli jsme odsud odejít, ale zůstali jsme pořád spolu. Teď jsem šťastná a hrdá matka. Léčbu se mi podařilo dokončit vlastní vůlí. Nebylo to lehký a bylo tam pár relapsů, ale momentálně jsem dva roky čistá.“ Klára brala skoro čtyři roky pervitin. „Jela jsem v tom hodně. Nikdy jsem si nepíchala, jenom šňupala. Docela jsem i hrála automaty, pak už jsem vůbec nemohla být v reálném životě, ani naši mě už nechtěli.“
A co je podle Kláry největším přínosem pobytu v komunitě? „Dalo mi to sebevědomí, určitou oporu a možnost, že i po skončení můžu spolupracovat.“ Terapeutka Adéla popisuje, jak život v komunitě funguje. „Klienti se společně starají o dům. Střídají se při vaření, úklidu. Pro některé z nich je to úplná novinka, třeba nikdy nevařili a najednou mají připravit jídlo pro 17 lidí. Řada z klientů odsud odchází s tím, že se o sebe umí postarat. Mnozí z nich dřív žili na ulici, takže běžné věci – jako úklid a podobně – nedělali.“
Hodně komplikovanou minulost spojenou s drogami má za sebou 31letá Petra. V komunitě Advaita pobývá devátý měsíc. „Brala jsem dohromady asi 18 let. Začalo to alkoholem, marihuanou a skončila jsem na perníku. Měla jsem slyšiny, obrovský psychický problémy, strašně jsem se bála lidí. Kolabovala jsem, nešlo brát, ani být bez drogy. Lidi kolem mě mi pomohli jít do léčby.“ Petra začala v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, tam dostala léky, po kterých si začala ubližovat. Následně ji přemístili na psychiatrii, kde po čtrnácti dnech podepsala revers. Po návratu domů už se sice pervitinu nedotkla, ale znovu se vrátila k alkoholu.
„Věděl jsem, že do léčebny jít musím. Bral jsem pervitin dvanáct let, prodával jsem drogy, dělal peníze a seděl ve vězení,“ říká 33letý vyučený kuchař Míra. V komunitě strávil v roce 2008 třináct měsíců. „Když jsem jako adolescent doma kradl peníze, než mě napadlo je prodávat, tak se moje rodinné vztahy úplně zpřetrhaly. O to horší je prozření, když si člověk uvědomí, jak ublížil svým rodičům.“ Míra je jedním z těch, kteří se dokázali vrátit. V současnosti úspěšně pracuje čtvrtým rokem jako řidič kamionů v Německu a je čistý.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.