Oneida: Triptych TYP kompletní

Oblíbenci labelu Jagjaguwar i kritiky se před třemi roky zakousli do skutečně monstrózního projektu. Konstrukt souhrnně nazvaný Thank Your Parents tvoří trojice alb Preteen Weaponry, ústřední olbřímí trojalbum Rated O a čerstvě vydaná položka Absolute II. Podle kapely by měly být tyto komponenty vnímány jako kohezivní celek, jednolitý estetický objekt a zároveň meditace nad plynutím času podpořená určitým narativem. Název kolekce pak odkazuje k cyklicky se opakující povaze lidské životní zkušenosti, přičemž hudebníci podotýkají, že výraz vděčnosti prostřednictvím (uměleckého) rituálu je univerzální lidskou potřebou.

Oneida jsou navíc vyhlášení svou žánrovou nevypočitatelností, takže kdo by čekal přímou návaznost na trojhlavou bestii Rated O, tvrdě narazí. Absolute II je totiž všechno jiné, jen ne rocková deska. Na ploše čtyřiceti minut rozdělené dost symetricky do čtyř skladeb nezazní ani jeden úder bicích, ani jeden klasický riff. Téměř čistě instrumentální album je složeno především z abstraktních syntezátorových dronů a ruchů, kterými se tu jemněji, tu agresivněji manipuluje, kytara hraje výraznější roli vlastně jen v jedné skladbě.

Oneida - Absolute II |foto: Jagjaguwar

Úvodní kompozice Pre-Human nejen názvem evokuje prostředí uvnitř mateřského lůna. Její repetitivní syntezátorový základ je obalován jakýmisi plovoucími, rozostřenými zvuky, v nichž se postupně rozpouští a rozkládá až na ambientně vibrující plochy. Klíčovou skladbou je druhá Horizon. Ta je postavená na agresivnějším „vrtulníkovitém" dronu opentleném pípanci a střídmými tóny kytary. Je taky jedinou na albu, v níž na několik minut zazní lidský hlas, který je ovšem k nesrozumitelnosti propasírovaný efekty a rozsekaný na kousky.

Po harmonickém závěru Horizon pak přijde chladná a syrová abstrakce Gray Area. Kosmicky působící podklad (říkám to při vědomí toho, že ve vesmíru panuje hluboké ticho) je brutálně nabouráván disonantními údery do kytary, které ke konci vygradují jako sluneční erupce v magnetickou bouři, po níž se rozhostí jen „bílý hluk" zapnutých reprobeden. Závěrečná titulní skladba má snad ještě víc sci-fi atmosféru. Drony a ruchy se líně převalují sem a tam, člověk má pocit něčeho beztvarého, co se rozlévá prázdnotou, v níž občas zazní povědomý střípek.

Oneida |foto: Lisa Carson

Absolute II určitě není deska pro každého a fanoušci rockovějších poloh Oneida ji dost možná odloží jako nudnou čudlíkářskou exhibici a rádoby sofistikovaný koncept. Přestože tihle obžerní experimentátoři mají objektivně občas problém s tím, kdy přestat, u téhle abstraktní kolekce se vyplatí věnovat jí čas a pozornost.