Oneohtrix Point Never pulzuje v bezčasí

Obsesivní milovník syntezátorů Daniel Lopatin v minulosti vrstvil zvuk svého oblíbeného nástroje do neprostupných zvukových houštin, o něco později se mu pak zásadní inspirací staly staré televizní reklamy. Ve dvojici s hudebníkem, který si říká Ford, prozkoumával laciné popové melodie z 80. let a pod jménem Chuck Person zase samploval současné komerční r’n’b hity. Jeho diskografie je nesouvislá, spojnice mezi jednotlivými deskami velmi nezřetelné, jeho jediným motorem jako by byla touha stále zkoušet něco nového – přirozeným postupem je pro něj uchopit existující hudební tendence a vtisknout jim co největší porci osobitosti.

Možná i díky tomu se Lopatinovi jaksi mimoděk daří pomalu nabourávat nejvyšší patra nezávislé hudby. Pro vydání aktuální desky R Plus Seven přestoupil z bezpečí svého vlastního labelu Software k elektronickým gigantům Warp Records a jako remixéra si ho na bonusový disk nové desky Nine Inch Nails vybral sám Trent Reznor. Jeho úspěch ovšem není vykoupený ústupem z pozic, je stále stejně nekompromisní jako na začátku kariéry. Ona nekompromisnost pro něj ale není podmíněna rezignací na melodii, deska R Plus Seven je totiž dosud jeho nejmelodičtější.

Oneohtrix Point Never – R Plus 7 |foto: Warp Records

Prvotní matérie tentokrát vzešla z mikrožánru vaporwave, který sám Lopatin pomáhal stvořit. Možnosti žánru, který operuje s muzakem a hledá melodie v hudebních odpadcích, se dlouho zdály omezené – tvůrci totiž často jenom zpomalují televizní znělky, reklamní melodie a polozapomenuté hity minulých let. Teprve Lopatin na aktuální desce, jejíž název ironicky odkazuje k umělé teenagerské skupině S Club 7, ukázal, jak z popsaných ingrediencí vytvořit opravdu opojnou hudbu.

Lopatin kdysi řekl, že jeho hudba není psychedelická, že je naopak psychedelická celá společnost. R Plus Seven tuhle tezi podporuje. Místo postupného budování atmosféry a pečlivého vrstvení stop je album plné digitálních otoček, nečekaných změn a zvukových zákrut. Lopatin překvapivě často pracuje s tichem, které má na desce stejně důležitou roli jako syntezátorové melodie, vysamplovaný zpěv a nervní počítačové klokotání. Jako příklad za všechny může posloužit skladba Problem Areas, pro kterou připravil skvělé video japonský umělec Takeši Murata. Složitý rytmus je v pravidelných intervalech protnutý bezmála sakrálním zvukem kláves a v polovině ještě doplněný ambientním intermezzem. Změny vždy přicházejí v nečekaných okamžicích, paradoxně ale člověka nevytrhují z kontemplace – album R Plus Seven je uklidňující v tom, že není nikdy ukotvené v jednom modu.

Lopatinova novinka se pyšní obalem, který připomíná tvorbu protosurrealistického řeckého malíře Giorgia de Chirica – ten se ve svých malbách v naprosté většině případů obešel bez zobrazování osob, jeho doménou byly fantaskní krajiny zachycené v určitém bezčasí. Výjev na obalu alba je podobný – prázdné místnosti dominuje bílý monolit a okno s výhledem na blankytnou oblohu. Nikde není ani náznak života, přesto obraz určitým způsobem pulzuje.

Se samotnou deskou je to stejné – spletité melodické sítě jsou upletené z neživých zvuků, chladných samplů a roboticky koktajících hlasů. Futuristická nahrávka v sobě ale nese nepřehlédnutelnou porci vřelosti, povědomých hudebních motivů a emocí, které se dotýkají nejhlubších lidských vzpomínek. R Plus Seven zní jako deska, kterou zkomponovali lidé budoucnosti z kusých ostatků popkultury začátku jednadvacátého století – přestože zřetelně směřuje kupředu, na spoustě míst je prošpikována zvuky, které nápadně evokují události dávno zažité a vstřebané. Album není nejlepší experimentální nahrávkou roku 2013 jenom proto, že je precizně zkomponované a nepodobné čemukoliv jinému. Ze zástupů elektronických desek ho vyděluje především ona lidskost.

Oneohtrix Point Never |foto: Warp Records

Oneohtrix Point Never – R Plus Seven (Warp Records 2013)