Pečlivě zkrocené Divoké historky
Jedna z festivalových senzací míří do kin doprovázená pověstí nejzábavnějšího filmu, který se objevil v letošních Cannes.
Proti tomuto superlativu se jen těžko protestuje, obzvlášť v kontextu festivalu, kde zábavnost hraje obvykle druhé housle. Především v hlavní soutěžní sekci, v níž se film argentinského režiséra Damiana Szifrona objevil, je konkurence v tomto ohledu pramalá. A Divoké historky jsou žánrově přesně takové, jak název slibuje – cynické, dynamické, výbušné a vtipné.
Šestice povídek se zaobírá obecně srozumitelným pocitem frustrace a vzteku, které se v určité chvíli vyventilují zkratovitým jednáním a vedou ke značně vyhroceným situacím. Vedle historek intimnějšího rázu (úvodní chabá okřídlená absurdita Pasternak, prostřední strhující silniční duel Cesta do pekel a závěrečná hlučná a příliš dlouhá svatební veselice Dokud nás smrt nerozdělí) dominuje Szifronovu filmu motiv střetu jedince s bezprávím, které je spojené s politikou a mocí.
V Bombičkovi se demoliční inženýr ocitne v předem ztraceném zápasu s byrokratickou mašinérií radnice, v Krysách dojde k velmi svébytné pomstě ponížených servírek lokálnímu bossovi a wannabe politikovi, v Účtu se rodina bohatého podnikatele snaží zbaběle vyplatit z viny syna, který srazil autem ženu. Jako všechny historky jsou i Divoké historky přesvědčivější tam, kde se oddávají dynamice ústřední situace a překvapují diváka gradující brutalitou (strhující demoliční derby Cesta do pekel).
Jakmile se ale hledáček Szifronova satirického kulometu obrátí ke společenským nešvarům, ovládnou jeho film stereotypní zkratky a kompromisy. Vypravěč historky chce své publikum zaujmout, podmanit si ho, tudíž se pochopitelně dopouští populistických redukcí (všichni se občas zlobíme, tak to odvyprávím tak, aby si každý trochu té své frustrace vyventiloval). Není proto divu, že povídky, které mají moralistní podtón, jen těžko udržují rovnováhu mezi humorem a kritičností – nešvary jsou totiž přesně tak obecné, aby oslovily všechny (bohatí si kupují spravedlnost, moc lidi šikanuje ústy zlovolných úředníků).
A stejně univerzálně tezovité jsou i jejich katarze. V něčem tak Divoké historky připomenou nedávného berlínského vítěze Dotek hříchu, který v několika povídkách zobrazoval brutální reakce obyčejných lidí na korupci v čínské společnosti. I když je argentinský snímek podstatně obratnější, jeho kritika poměrů vyznívá stejně plytce.
Teoreticky je stále rozdíl mezi soubojem cholerických šoférů a mužem, který se v záchvatu hněvu stane teroristou. Szifron je ale nucen měřit oběma stejným metrem. Jsou tu, aby se divák bavil divokostí vzpour a nečekanými následky. Jeho historky tak vyznívají nekonzistentně, jako vyprávění někoho, kdo se nechce spokojit jen s tím, že baví okolí, ale touží mu podsunout cosi hlubšího. Ve skutečnosti je ale tenhle hněv namísto divokosti velmi pečlivě zkrocený. Zkrocený formálně (některými výstřednostmi, perverzně uhlazenými kompozicemi a zlomy režisér nezapře almodovarovské sklony k manýrám), ale zkrocený především tím, že frustrace je tu vlastně v důsledku jen nakažlivě neškodnou zábavou pro diváky lačnící po excentrických twistech.
Zasloužený respekt patří Szifronovi především za to, že natočil zručný crowd pleaser, který uspokojí náročnější publikum i běžného diváka. Jako vypravěč historek tedy obstál. Ale co si budeme namlouvat – v téhle oblasti přežijí chvilkové okouzlení jen skuteční mistři. A na Divokých historkách nic mistrovského není. Snad jen rychlost, kterou se vykouří z hlavy.
Hodnocení: 60 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
