Pod koženkou Velorexu
Motoristická ikona československého socialismu, která se dostala i do pořadu BBC Top Gear – to je tříkolka Velorex. Podívejte se s námi do dílny jednoho z velorexových nadšenců.
Je znám pod mnoha přezdívkami, ne vždy lichotivými nebo korektními: „Hadrák, hadraplán, husí prso, kožená volha, pytel na mrzáky, hadrolet, prskavka, chroust...“ říká Tomáš Jaroň a na mysli má legendární československé tříkolové vozítko pro invalidy Velorex, jehož prototyp (ještě pod názvem OSKAR – „kára na ose“) v roce 1943 zkonstruovali bratři František a Mojmír Stránští.
„Původně nebyl úplně určen pro invalidy, částečně ano, ale ne úplně. Po válce měl vyplnit díru mezi autem a motorkou. Měl být levný na výrobu, zároveň se nekácet, uvézt dva lidi a nějaký náklad a člověk byl na rozdíl od motorky chráněný před deštěm. To byla úplně prvotní myšlenka,“ vysvětluje nadšenec Tomáš, který je zakladatelem o. s. Velorex Tým Praha & Lysice. „Po všech peripetiích po válce, kdy Stránští různě prosazovali výrobu, se to povedlo přes výrobní družstvo Velorex v Hradci Králové, kam se začlenili jako Závod 09 a mohli to vyrábět jako vozítko pro invalidy. To byla jediná cesta, jak to za komunismu prosadit do výroby. Jako soukromníci vyrábět vozítka nemohli.“
Po experimentech s duralovým plechem nebo montérkovým plátnem pak Mojmír Stránský jaksi „pod rukou“ přišel k balíku koženky pro vlakové sedačky. Umělá textilní kůže, která dala tříkolce řadu přezdívek, už jí zůstala.
Sériově se nejslavnější typy Velorexu (s motory z Jawy 250 nebo 350) vyráběly mezi roky 1951 a 1971. Vzniklo zhruba 15.000 kusů, asi polovina šla na export. „Pak se ještě dva roky vyráběl takový šedivý, míň zdařilý Velorex 435-O, což už byla čtyřkolka. Dokonce i sami zaměstnanci firmy tomu říkali ‚šedá pomsta invalidům‘ – to už nebylo povedené.“
Invalidé měli v časech dlouhých pořadníků za komunismu na Velorex přednostní nárok. Ti mobilní používali standardní typ, pro ty s fyzickým hendikepem existovaly úpravy: „Ruční ovládání brzdy, ruční ovládání spojky, to bylo táhlem převedeno od pedálu na tuhle páku, tady ještě býval ruční plyn. Další z úprav bylo i pravostranné řízení. Tady je třeba startovací páka. U motorky se to dělá nohou, tady musíte škubnout pákou, je to převedené na ruku,“ ukazuje Petr detaily na vozítku bez ikonického potahu. Ale jak dodává, žádná legrace to nebyla: „Sám to v jednom stroji mám a zkoušet jsem takhle trvale jezdit, vyřadit nohy. Ale zatáčet, řadit, do toho ovládat brzdu a spojku rukou a ještě do toho držet volant... Klobouk dolů. Ale doba byla taková, že oni byli vděční, že mají čím jet.“
Velorexy můžou i dnes běžně jezdit na silnici – buď na základě zachovalé původní dokumentace nebo po vystavení dokladů pro veterány. A kolik se dá z hadráka vytáhnout? „V technickém průkazu má maximální rychlost nějakých 65 km/h. Dobrá dvestěpadesátka může držet krok ve volném cestovním tempu s třistapadesátkami. Ty jedou nějakých 70-75 km/h, maximální rychlost má 85 km/h.“ To vše při spotřebě mezi 4 a 6,5 litry na 100 km – v závislosti na kondici motoru, nákladu a konkrétní trati.
Když se člověk podívá na konstrukci z trubek a nádrž před obličejem řidiče, nutně ho napadne i otázka bezpečnosti. Podle Tomáše by v dnešních crash testech tříkolka asi neobstála. „Ze zkušenosti kolegů vím, že když došlo k nějakému střetu a bylo tam místo – pole, tráva, prostor, protože hmotnost stroje není vysoká, je spíš odmrštěn stranou. A pokud vím, dost často šlo jen o drobné oděrky, i když se to převrátilo, protože ta kostra to udrží.“ Důležité ale je nevystrkovat v takové situaci končetiny z vozidla a nesnažit se ho hned opustit.
Tomáš, který má pět pojízdných Velorexů a k tomu víc než deset koster, říká, že chybějící díly se dají koupit nebo nahradit stejnými z traktoru či náklaďáku, ale zájemce si musí připravit hezkých pár desítek tisíc. A co potom s tříkolkou, která je schopna jízdy, kromě veteránských srazů? „Velorexy je zdolaná Afrika, USA, samozřejmě celá Evropa. Třeba v roce 2008 jsem se účastnil expedice čtyř Velorexů, kdy jsme přejeli USA z východu na západ po legendární Road 66, kdy se najelo asi 5800 km napříč sedmi státy. Vlastně osmi, udělali jsme si ještě odbočku do Las Vegas, na večer do kasína,“ uzavírá Tomáš Jaroň.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
