Poezie jako světlo v mlhách

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Rukopis Bohumily Grögerové by představoval prvořadou událost v české poezii, i kdyby se mu před nedávnem nedostalo oficiálních poct. Je však potěšující, že Magnesia Litera zvýraznila jak pozoruhodnou osobnost autorky bezmála devadesátileté, tak její poslední básnické dílo. Výjimečná poetika staré ženy na pokraji slepoty totiž zpřítomňuje poezii jako unikátní nástroj sebevyjádření, nástroj uchování mizející paměti i kontur světa, který se pozvolna rozplývá v mlhách zapomnění.

Bohumila Grögerová - Rukopis|foto: Nakladatelství Pavel Mervart

Básně Bohumily Grögerové jsou dílem konkrétního básnictví, které jakoby vahou slova a autenticitou jednotlivých situací odkazovalo až kamsi do 40. let, k deníkové poezii Jiřího Koláře. Prozaicky vystavěné a metaforicky velmi střídmé verše nejsou toliko intelektuální hrou s významy slov. Naopak - nestylizovanou a nepřikrášlenou podobou se dovolávají bezprostředního prožitku, prvotního tvaru věcí. Leitmotiv sbírky tvoří slepota, mlha, která rozežírá a vyprazdňuje svět lyrické hrdinky. Samo básnění se tudíž stává pro autorku náhražkou odumírajícího zraku, každé slovo možností přivolat dávno zmizelé.

Sbírkou rezonuje úpěnlivý verš: "Bože můj, zastav ten proces." Onen proces lze interpretovat jako vytrácení se, zapomínání, ztrácení pevné půdy pod nohama. Vynechávající paměť, nedosažitelnost požitku četby, odcizování vlastního těla i pozvolné vytrácení obrazu milovaného - neradostný prožitek stáří, které hrozí pohltit vše, co je lyrické hrdince drahé. Psaní a poezie nejsou v takové situaci intelektuální hříčkou či kratochvílí, nýbrž prostředkem přežití. Jedinou šancí jak zachytit to, co zaniká. Znovu stvořit svět paměti, oživit chřadnoucí emoce, přivolat vytrácející se tváře a v mlze se rozpouštějící předměty. Básně otevírají magický prostor, kterým se je možno vrátit do dětství a do okamžiků, kdy okolní svět nebyl jen matoucí změtí a osamělým exilem vinohradského bytu.

Rukopis Bohumily Grögerové je v jistém smyslu pokusem o znovu stvoření světa. Velmi intimním pohledem do sice zmučené, ale stále vitální mysli, která nachází únik před prázdnotou v perspektivě teorií o vzniku vesmíru. Ačkoli je slepotou izolována od drahých věcí i bytostí, nepřestává bojovat silou slova, které překlenuje propast barevné nicoty selhávajícího zraku. Přes prozaickou střídmost a uměřenost básnických obrazů je poetika sbírky působivá, promyšlená a ve své prostotě elegantní.

Čtení Rukopisu kupodivu není zážitkem depresivním či deprimujícím. Naopak, předkládá poezii jako naději, jakýsi šestý smysl, kterým lze dočasně vítězit nad bezmocí, samotou a neúplatným časem. Grögerová nabízí čtenáři otevřenou zpověď, bez jinotajů a uhýbání. Upřímnou, konkrétní a přístupnou poezii prostou stylizace. Psát znamená žít, i když každý další řádek může být tím posledním: "Začnu psát velkým tiskacím písmem / snad ještě dnes / snad i zítra."