Pojďte, ptáci, budeme si hrát. Seriál Tuca & Bertie otevřeně mluví o tom, po čem ženy touží

V souladu s tím, co znají fanoušci BoJacka Horsemana, je i svět Tucy, Bertie a dalších zvířecích figur nesmírně excentrický. Za ztřeštěným povrchem se ale nachází i hodně pochopení. Přesun Lisy Hanawalt od konin k ptákovinám tak vystihuje jen část jejího autorského přínosu. Seriál totiž v barvách a frenetickém tempu vykresluje svět, který je nehostinný a jehož obyvatelé musí nutně zpomalit, aby se nezbláznili. A právě v tom spočívá část jeho kouzla pro současné mladé publikum.

Seriál v sobě nemá tolik kocovinové melancholie jako BoJack Horseman, místo ní se ale dostavuje celkový splín ze života. Bertie se světem potácí s přistřiženými křídly a rozjímá nad marnostmi života, zatímco Tuca je živel užitečný asi jako průvan ve filatelistově pracovně. Obě třicátnice se však učí překonávat svá omezení a Lisa Hanawalt je nápaditým, i když občas trochu roztržitým průvodcem jejich strastmi.

Tuca & Bertie esteticky navazují na virální úspěch ujetého krátkého filmu Charlie the Unicorn nebo glitchovité filmy Davida O’Reillyho. Právě tento vizionářský irský výtvarník do filmové animace přinesl dosud nevídanou dávku pokroucenosti, surreálna a bezuzdné imaginace, jaké tak dobře vystihují současný svět zahlcený nejen vizuálními podněty. Tuca & Bertie tento základ překlápí do přístupnější formy a přes všechnu ztřeštěnost a excentričnost dokážou zprostředkovat pocity, které zná nejedna městská třicátnice.

Přepáleně afektovaná stylizace, díky které seriál neustále zahrnuje podněty, výstižně odráží roztržitost, ke které přehlcení všemožnými vjemy zákonitě vede. Místy je celková roztěkanost seriálu rušivá, jako by si tvůrci nemohli vybrat, který z nápadů použít, a tak pro jistotu použili všechny. Jak jinak si ale říct o pozornost ve světě, ve kterém je stále obtížnější věnovat čemukoliv adekvátní pozornost?