Pomalý sonický rozjezd Unsoundu 2013

Znovu po roce jsem na týden v Krakově, během prvních dvou dnů potkávám staré známé tváře, nechybí ani rozcuchaný James Kirby, takže se zdá být vše tak, jak má být. Oproti našlapanému prodlouženému víkendu (festivalové pasy se prodávají buď na celý týden, nebo na období od čtvrtka do neděle, které je programově daleko nabitější, čemuž odpovídá množství lidí v publiku), jsou první dny na Unsoundu o poznání klidnější a komornější. Denní program se zaměřuje spíš na instalace a občasné diskuze s umělci, hudební večery jsou ve znamení trojkoncertů v tradičním prostoru Manggha. A filmoví nadšenci poté míří do kina Pod Baranami na půlnoční projekce řádně obskurních a povětšinou právem zapomenutých snímků ze 70. let.

Na nedělním trojkoncertu měly převahu (minimálně na pódiu) dámy. Večer odstartovala Polka Anna Zaradny, která s laptopem a jednou hardware krabičkou připomínající joystick modulovala hvízdající zvukové plochy. Ze začátku hudebně slabé, spíš vyprázdněné pojetí syntetických audiokrajin ke konci nabralo trochu konkrétnější kontury, nicméně nutkání slyšet / vidět tuhle umělkyni znovu se u mě rozhodně nedostavilo. Což můžu s klidným svědomím říct i o Tropic Of Cancer, v současné chvíli už pouze jednočlenném projektu Camelly Lobo, která nedělní program zakončovala, nicméně nikoliv sama, ale s další dámou, členkou projektu Dva Damas, Taylor Burch.

Tropic of Cancer na Unsoundu 2013|foto: Monika Izdebska

Ta se celý koncert tvářila, jako kdyby jí kromě včel uletěly i všechny vosy a sršně, nemluvě o celkové pódiové prezentaci, která, co se týče profesionality, vypadala spíš jako první koncert evropského turné, přestože to bylo právě naopak. Tropic Of Cancer naživo rovná se připravený rytmický podklad, vybrnkávání několika tónů na kytaru/baskytaru, opatrný kontakt s klávesami a rozostřený nesrozumitelný zpěv, to celé zahalené do rané devadesátkové shoegaze atmosféry. Koncept, který možná může fungovat za naprosté tmy a při sólovém koncertu, ale rozhodně nikoliv za tlumeného světla a po nekompromisním Miku Vainiovi.

Pořadí nedělních koncertů se tak ukázalo jako ne zrovna šťastné – Mika Vainio měl se svým hardware live setem rozhodně vystoupit až na závěr, protože jeho analogové hrátky s hlukem byly natolik intenzivní a pohlcující (jak také jinak), že jakékoliv následné pokusy o zklidnění byly předem odsouzeny k záhubě. Mangghou zarezonovala mimo jiné i letošní deska Kilo, jinými slovy jsme se dočkali dalšího detailního experimentování se třením dvou litosférických desek – industriální a elektronické. Prostě Mika Vainio jak ho znáte a jak ho máte rádi. Nic víc, nic míň.

Mika Vainio|foto: Raster-Noton

Na oficiální „opneing paryt“ v klubu Pauza už moc sil nezbylo, ale proslýchá se, že prý vystoupení projektu Dva Damas bylo daleko lepší, než Tropic Of Cancer. Já mohu potvrdit jen to, že Philip Sherburne hrál zajímavý acid / technoise, akorát je věčná škoda, že místo DJského setu šlo spíš o prolínání pouštěných tracků.

Pondělní odpoledne jsem strávil v krakovské botanické zahradě, kde v jednom ze skleníků umístil svou audioinstalaci Chris Watson. Jeho field recordings pořízené ze zemí střední Ameriky skvěle dokreslují iluzi pobytu v reálném tropickém pralese. Lépe než snaha o popsání atmosféry a pocitů při procházení mezi datlovníky a dalšími tropickými rostlinami poslouží oficiální rozhovor / dokument o projektu Whispering in the Leaves se samotným Chrisem Watsonem.

Večerní trojkoncert v prostoru Manggha sliboval solidní porci akustického hluku: Stara Rzeka, Nate Young (ano, ten šílenec z Wolf Eyes) a B/B/S/ („superkapela“, kterou tvoří Aidan Baker, Erik Skodvin a Andrea Belfi). Jakub Ziołek a jeho nejnovější projekt Stara Rzeka, jehož debutovou desku si mimochodem hodně oblíbil radiový kolega Robert Candra, byl rozhodně nejpřístupnější z celého večera. One man group oscilující kdesi mezi dronem, neo-folkem a noise-ambientem, ale nepostrádající melodie a jasně patrnou strukturu můžu po zhlédnutí pondělního vystoupení s klidem doporučit i já.

Pokud máte dostatek nadhledu, libujete si v sarkasmu a sonické sebetrýzni, Nate Young na pódiu je jasná volba. Jeho R’N’R (Random Noise Rubbish) je potřeba zažít na vlastní krvácející bubínky a vibrující podrážky bot. Komik každým coulem, schovaný za černými brýlemi a milující se se svými analogovými mašinkami vás odvede do světa vlastních představ o hudbě a bude to svět krásný a milostiplný.

Stara Rzeka – Cień Chmury Nad Ukrytym Polem |foto: oficiální Facebook Stare Rzeky

Jestliže B/B/S si doma asi nikdy nepustím, naživo má tohle nově vzniklé trio muzikantů známé především z jiných kapel a vlastních sólo projektů, nepopiratelnou sílu. Z hladivých ambientních začátků do drásavých noise konců zvolna gradující masa zvuku byla solidním závěrem pondělního trojkoncertu, který jsem poté zakončil v kině Pod Baranami. Řádně obskurní snímek „The Kirlian Witness“ z roku 1979, kde jediným svědkem vraždy sestry hlavní hrdinky je květina a nezbývá tedy, než se pustit do telepatické komunikace s ní, byl zapomenut po právu, přestože sledovat ho v plném kinosále (velikosti zhruba malé sálu v pražském Světozoru) mělo své nepopiratelné kouzlo.