Portishead: Jsme optimisticky pesimističtí
Čekali jsme na ně dvacet let a teď konečně přijeli a ve středu 19. června zahráli v pražské Tipsport Areně. Celý koncert jsme exkluzivně nahráli a brzy ho uslyšíte v pořadu Stage. Portishead – ikony potemnělé hudby, které už dávno vyklouzly z pro ně protivné škatulky trip hopu. Za více jak dvacetiletou existenci skupina vydala jen tři studiové desky, ale ani jeden ze tří ústředních členů se nefláká, jsou totiž aktivní ve spoustě dalších projektů a kapel.
Zatímco zpěvačka Beth Gibbons právě ohlásila vydání své druhé sólovky, Geoff Barrow a Adrian Utley už v následujícím rozhovoru zmiňují krom svých různorodých aktivit i přípravu dalšího, čtvrtého alba skupiny, která je jejich srdci zjevně stále nejbližší.
Hudba Portishead mi vždy přišla veskrze intimní, ale vy hrajete především ve velkých sálech, podobně jako zanedlouho v Praze. Viděl jsem vás i na velkých festivalech. Jak se s tím na pódiu vyrovnáváte? Geoff Barrow: Řeknu ti, tohle pro nás není vůbec problém. Kdes nás viděl hrát?
Na Exit festivalu, Primaveře nebo v berlínské Columbia Halle a myslím, že vám víc sluší menší prostory.Adrian Utley: Vím, co myslíš. Už hrajeme pěkně dlouho a hodně jsme se během let změnili, což ovšem neznamená, že teď ve velkých prostorech nějak řádíme. Například když jsme hráli v australském Adelaide, bylo to relativně malé divadlo pro dva tisíce lidí, což se mi líbilo právě svojí intimitou. Ale nemyslím, že hraním pro desetitisíce diváků hudba něco ztrácí, protože jsme nikdy příliš intimně nehráli, jenom velmi výjimečně na začátku. Vždycky chceme hrát nahlas, nechceme hrát introvertní, tichou hudbu. Už když jsme ve studiu, je to pořádně nahlas. V počátcích byl jedním z našich hlavních vlivů hip hop a vždy jsme tvořili v podobném světle.
Nedávno ses ale, Adriane, postavil za kampaň Tinnitus Awareness Week, která varovala před poškození sluchu hlasitou hudbou. AU: Jen jsem lidem, kteří to dávali dohromady, pomáhal. Zároveň jsem z dlouholetého hlasitého hraní trochu přišel o sluch. Myslel jsem, že je dobré o tom mluvit s dětmi, aby si nenastavovaly hudbu příliš nahlas do sluchátek, protože si skutečně můžeš zničit uši. V mém případě to není žádné drama, taky to souvisí s věkem.
GB: Myslím, že co se týče intimity, záleží na tvém osobním vkusu. Podle mě jsme nejlepší koncert Portishead dali na obřím festivalu Coachella, kde bylo asi sto tisíc lidí, nebo na festivalu v Mexiku. Spousta lidí má o Portishead představu, že hrají v nějakém zakouřeném klubu. My tak sami sebe ale nevidíme. Nejspíš je to estetikou, která byla nastolena albem Dummy. Ať už videy nebo samotným pocitem. Od té doby upřednostňujeme hraní ve velikých industriálních prostorech, a ne v nějakých sálech se sametovými závěsy. Raději hrajeme v továrnách, skladištích a podobně.
Je to kvůli prostředí, ze kterého pocházíte?GB: Spíš kvůli tomu, kde jsme hudebně, což je úplně jinde, než když jsme vydali Dummy.
Příští rok bude mít Dummy dvacetileté výročí. Cítíte, že jsou ty písně stále vaše?GB: Je to trošku zvláštní. Psaní Beth je úžasné, vždycky jsem ho miloval, ale důležité je, jak jsme skladby hráli naživo, což mě otravuje víc, než jak znělo samotné album. Naživo jsem tehdy cítil určité věci a věřil v ně, ale teď když se ohlédnu zpět, ptám se: „Co jsem to proboha dělal?“ Ale důležité je ničeho nelitovat, jít vpřed a tvořit hudbu, kterou máš rád. A kdybychom tenkrát takhle nehráli, nebyli bychom tam, kde jsme dnes.
AU: Držíme se převážně stejného pocitu a sám si staré písně užívám, ale nedávno jsem viděl dvacet let starý záznam, jak hrajeme píseň Glory Box, a byla v ní úplně jiná energie i celková rychlost. Řekl jsem Geoffovi, že by se na to měl podívat, protože jsme tam hráli fakt dobře. Pokud jsme dřív používali nějaké přednahrané smyčky, tak jsme je časem úplně změnili anebo teď do naší hudby pouštíme remixy, které jsme udělali dřív. Geoffe, máš vedle dalších projektů kapelu Beak>, která působí velmi nezávazně v kontrastu s Portishead, kterým vydání alba trvá deset let.GB: Potkávají se přesně uprostřed. Je to o spontaneitě ve vytváření hudby, která není tradiční. Spousta muzikantů používá příšernou analogii – vzít kánoi a jen se plavit dolů po proudu. A s Portishead i Beak> jdeme proti proudu, tlačíme proti přílivu. V tom jsou si obě skupiny hodně podobné. Jedné to trvá deset let, druhé deset minut.
V čem je tedy hlavní rozdíl?GB: Liší se, protože v Portishead se snažíme psát písně, které mají v pravém slova smyslu emocionální strukturu. A písně píše Beth, rozhodně to není moje zásluha. Zatímco v Beak> píšu bezprostřední melodie, jedná se o stavění na motivech ve chvíli, kdy se dějí, místo promýšlení a vytváření textové struktury. Důvodem existence Beak> je moje touha být víc otevřený, což pak můžu přinést zpět do Portishead. Na lehčí strunu – mezi alby je tak dlouhý rozestup, protože chceme mít co říct. Chceme raději dosáhnout nové, zajímavé hudební barvy než používat stejnou paletu.
AU: Samotné skládání se děje v relativně krátké době. Například Third vzniklo rychle, protože jsme všichni měli nastřádáno spoustu nápadů ze všech těch remixů a soundtracků pro filmy, na kterých jsme tehdy pracovali. Portishead mi zároveň umožnili hrát na spoustu jiných nástrojů, nejen na kytaru. Kytara se pro mě rozvíjí v syntezátor, mají stejného ducha a stejné pocity.
Jeden aspekt, který na vaší hudbě miluji, je určitá divnost a nepořádnost, ale když pak písně hrajete opakovaně, jak je pro sebe udržujete svěží?GB: Na pódiu je výzvou, aby hudba zněla správně, ale ne příliš shovívavě a svázaně. Je třeba si onu nepořádnost a uvolněnost udržet. Protože když hraješ stejné písně dokola, můžeš skončit jako další nudná rocková kapela, jako najatí muzikanti a proti tomu jsme vždy byli. Snažíme se vyhnout stavu, kdy jenom přehráváš. Je to o zdrženlivosti, jako nějaká neustálá, nesnadná výzva. Nepoužíváme samply v tradičním slova smyslu, ani bicí nahrávky, a pokaždé když přijdeme do dalšího sálu nebo na festival, musíme se vypořádávat s rozdílnými situacemi.
Jsou pro vás všechny boční projekty jako Drokk, Quakers nebo Beak> útěkem od statusu a tíhy slavné, velké kapely? GB: Vůbec ne, je to jen pokračování hudební cesty a objevování. Mezi druhým a třetím albem Portishead jsem se na hudbu zhruba na pět let vykašlal, protože jsem nenacházel žádnou výzvu nebo potřebu nahrávat. A ten čas jsem si užíval. Neměl jsem ale strach hudbu vydávat, založil jsem si totiž vlastní label a vydával nahrávky lidí, které mám rád. Není to o snaze vydat nejlepší album na světě, ale o pokračování sebeobjevování.
Zdá se, že ačkoliv jsou pro vás Portishead důležití, sejdete se jen kvůli mimořádné příležitosti, něco jako na výročí.AU: Ano, všichni to tak máme. Do budoucna to bude spíš tak, že další projekty budou kompletní Portishead plus další lidé. Postranní projekty jsou důležité, protože Portishead umělecky živí. Když jsme se v devadesátkách věnovali pouze Portishead, bylo to neuvěřitelně stresující. Například druhé album bylo pro mě hodně těžké, protože jsem neměl žádný ventil. Teď už to snad půjde snáz.
Geoffe, proč nakonec nepřijali hudbu, kterou jste s Benem Salisburym natočili pod hlavičkou Drokk coby soundtrack k filmu Dredd (nové filmové adaptaci britského komiksu Soudce Dredd), byla příliš experimentální?GB: Spolu s Benem a spisovatelem Alexem Garlandem jsme se spřátelili, ale byl tu prvek určité komerčnosti, kdy jsem řekl, že pokud soundtrack budeme muset změnit a udělat ho masovější, čímž ztratí svůj smysl, nebudu ho dělat vůbec. A nakonec jsme se dostali do bodu, kdy jsem se rozhodl, že půjdu vlastní cestou. Už proto, že jsem celoživotním fanouškem Soudce Dredda. Raději jsem soundtrack udělal po svém a vydal ho. Nakonec se mi film líbil, ale hudba ne, což neříkám proto, že jsme ho nakonec nedělali my s Benem, ale proto, že použitý soundtrack byl standardně nudný..Nejspíš je tenhle nekompromisní přístup pro masová média stále nevstřebatelný. GB: Já nepotřebuji dělat kompromisy. Můžu si projekty financovat sám. Mám velké štěstí a jsem si toho vědom, protože vím, jak je to pro některé umělce těžké a jakou prochází bolestí, když musí své dílo měnit. Takže naprosto respektuji lidi, kteří pracují na komerčním hudebním trhu, ale já se kvůli tomu, že se cítím být jedním ze šťastlivců, měnit nehodlám.
Což byl taky impuls založit si vydavatelství Invada?GB: Invada funguje už dlouho, máme právě desetileté výročí. V Bristolu a vůbec všude okolo je zkrátka spousta dobré hudby, kterou můžu vydávat.
Ty, Adriane, pořádáš koncerty „Orchestru nakupených kytar“, kde vytváří hudbu šedesát kytaristů najednou. To musí být teprve hluk.AU: Je to pořádný kravál, jako když přistává letadlo.
Co tě podněcuje k vytváření takových situací?AU: Třeba taková Wikipedie o mně píše věci, které nejsou pravda, a já nejsem dostatečně neskromný, abych podobné nesmysly sám měnil. Vzniká tak často dojem, že vycházím čistě z jazzu, ale tak to není. Prošel jsem desetiletým obdobím, kdy jsem jazz hrál hodně, ale předtím jsem se věnoval především noiseu, poslouchal jsem hodně Jimiho Hendrixe a v souvislosti s jazzem jsem poslouchal hip hop, Public Enemy a podobně. S kytarovým orchestrem hraji z lásky k čistému hluku. Vytváříme atonální, mikrotonální kompozice hluku. A jindy zase interpretujeme hudbu Arvo Pärta, tedy duchovní hudbu se sborem. Zajímají mě veškerá hlediska kytar hrajících spolu, protože většinou máš v kapele jen jednu nebo dvě kytary. Je to skvělé, jako když Johnny Marr používal kytary v The Smiths, kdy jejich zvuk různě upravoval. Potenciál kytar hrajících dohromady je skutečně masivní.
Dokážeš si vůbec užít konvenční hraní?AU: Dokážu. Nástroj miluji a už od patnácti zbožňuji veškeré tváře kytary. Dokonce jsem se včera večer díval na dokument o The Eagles, které jinak opravdu nesnáším, ale došlo na kytarové sólo v Hotel California, a to je naprosto úžasný! Je to pro mě jakýsi nestoudný, tajný svět. A zároveň obdivuji rozvinutou techniku hraní Roberta Frippa na berlínských deskách Davida Bowieho nebo Hendrixovu hru ve Star Spangled Banner, což na mě mělo nesmírný vliv. Miluji i barokní nebo country hru na kytaru. Dobře hrát neznamená být technicky akurátní, ale hrát ze srdce. Jsem i velkým fanouškem Sonic Youth.
Nedávno jsi pracoval pro britskou organizaci National Trust, co tě k tomu vedlo?AU: Starají se o krajinu venkova. Byl jsem požádán, abych pro ně napsal kompozici, kterou si lidé pustí při procházce krajinou. Zajímalo mě to, protože v přírodě rád a hodně chodím. Požádal jsem ještě Johna Mintona, který na koncertech Portishead dělá projekce a spoustu našich videoklipů, aby mou cestu natočil. Takže když na onu Sonic Journey nemůžeš jít, protože jsi v Praze, najdeš ji na internetu. Všechno to souvisí se spoustou filmové hudby, kterou skládám. Velmi důležité je pro mě například živé hraní k Utrpení Panny orleánské (expresionistický film z roku 1928). Hodně mě zajímá hudba k němým filmům, ani ne tolik improvizace, jako spíš komponování. Chystám teď projekt čtyř krátkých němých filmů, pro které napíšu nový program. Teď s tím ale musím na chvíli přestat, protože začneme skládat pro Portishead.
V Praze s vámi zahrají Savages. Jejich debut spousta lidí kritizovala za nepůvodnost a ty se, Geoffe, často taky podobně kriticky vyjadřuješ k novým kapelám a interpretům. Co vás na Savages oslovilo?GB: Jdi na jejich koncert a uvidíš, jestli budeš mít podobný pocit i posléze.
Viděl jsem je a moc mě bavily. Jen mě trochu překvapilo, že padly do oka vám.GB: Tomuhle celému mediálnímu konceptu nerozumím. Co jsou pak zatraceně Black Keys nebo Drifters?! Ať už to je kdokoliv podobný, cítíš, že byl něčím inspirován. I zpropadený Skrillex je něčím inspirován. Ledaže bys byl Aphex Twin nebo King Tubby. Ve skutečnosti jde hlavně o energii a celkový smysl, o čemž mluví třeba moderní skladatelé klasické hudby. Žijeme v postmoderním kolotoči. Teď se například vynořují skupiny šestnáctiletých děcek, které chtějí hrát starý rock’n’roll. Kritika Savages vznikla nejspíš proto, že ony se o věci srdečně zajímají a zároveň je jim to celé jedno, jestli to dává smysl. Nechtějí být na velkém labelu, odmítly nabídky majorů, které je zasypávaly penězi. Přichází více s otázkami, než aby ti dávaly odpovědi. Všechny tyhle věci, které dnes naprosto moderní hudbě schází. Pokud nenásleduješ pravidla hudebních médií a byznysu, budeš pravděpodobně sestřelen dřív, než dostaneš možnost být respektován. Dnes je to takhle: „Nerozumím vám, jste pro mě příliš divní. Budu vás tedy sekýrovat a pak vás odkopnu.“ Naprostá školní mentalita. Savages nedělají něco oslnivě nového, ale jsou skupinou, ve kterou můžeš věřit. Kdyby mi bylo patnáct a koukal se na videa Rihanny nebo Florence And The Machine a žil bych mizerným, středostavovským stylem a najednou viděl Savages, řekl bych si: „Zatraceně! Tady jsou ženy, na které se nemusím dívat jako na banální sexuální objekty, protože ony mě pořádně nakopávají!“
Těkaví posluchači často kapely hodnotí nejen dřív, než je vidí naživo, ale i dřív, než slyší nahrávku.GB: Přesně. Nejlepší na tom je, že jsem se Savages pracoval ve studiu a jim je to úplně ukradený! Neexistuje, že by si sedly a fňukaly: „Panebože, NME se rozhodlo, že nás nebude mít rádo.“ Mají to naštěstí na háku, jako každá pořádná kapela.
Snad se jim povede přesvědčit publikum i v Praze.GB: Zároveň chci říct, že napjatě sledujeme ty šílené povodně, které se u vás dějí. Člověk se pak cítí divně, když do takové situace přijede hrát. Ale hudba může mnohokrát pomoct, dostat tě skrz těžká období.
Lidé někdy vaši hudbu povrchně hodnotí jako depresivní, ale myslím, že je ve výsledku hodně povzbudivá.GB: Je optimisticky pesimistická. Což znamená, že je realistická.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
