Potřebujeme nové způsoby boje proti koloniální nespravedlnosti, říká teoretička Denise Ferreira da Silva

Mluvím s vámi ze země, kam – řečeno s nadsázkou – katastrofy vždycky přicházejí poslední. Moc často u nás nedochází k přírodním neštěstím a třeba i v případě takové klimatické krize budeme pravděpodobně jedno z posledních míst, kde ji opravdu pocítíme. Přijde mi tak, že potřebujeme tváří v tvář takovým globálním problémům opravdu hodně empatie.

To ale platí za předpokladu, že se nevydáte mimo domov. Co se ale stane, až ztratíte přístup k nějakému druhu jídla, protože se přetrhnou zámořské zásobovací cesty? Možná budete zrovna vy schopni klimatické krizi odolávat, proměnit ekonomiku tak, abyste přežili i beze zbytku světa – ale než záplavy dojdou k vám, budou se dít po celém světě. Vzhledem k tomu, jak je naše planeta extrémně propojená, se tomu budete muset přizpůsobit. Takže to pocítíte. Sice ne hned, ale rozhodně ne nějak moc pozadu oproti zbytku. Už teď přece pociťujeme dopady rostoucích cen ropy, protože ropa je globální komodita.

Denise Ferreira da Silva

Denise Ferreira da Silva je postkoloniální myslitelka, učí na Univerzitě Britské Columbie ve Vancouveru nebo Londýnské univerzitě. Ve vlivné monografii Toward a Global Idea of Race rozebírá vztah kolonialismu, etiky a moderního myšlení. V roce 2022 by v nakladatelství MIT Press měla vyjít její další kniha Kindred, v níž se věnuje dluhu jako strukturujícímu principu globální politiky a rasismu.

Neprospěl by našemu přemýšlení o kolonialismu větší důraz na tělesnost? Zdá se mi, že kritika, kterou vedeme, je velmi konceptuální a racionální. Nepotřebujeme mnohem procítěnější pochopení rasových dynamik a prostor, v němž se projevují?

My – myslím tím kritičtí teoretici – o tělesnosti mluvíme už nějakou dobu. Do kritického myšlení začalo tělo pronikat jako způsob, jak se vrátit nohama na zem, propojit intelektuální práci s ostatními bytostmi a věcmi kolem nás. Byl to ohromně důležitý posun. O tělesnosti můžeme přemýšlet jako o všímání si toho, jaké to je být lidskou bytostí ve světě, který spolu s námi obývají i ostatní bytosti. Být tělem, které sdílí svět s jinými živými těly.

Čtěte také

„Bez nové geopolitiky bude klimatická krize pokračovat. Nemáme čas,“ říká filozof Yuk Hui

Tahle změna perspektivy by ale neměla spočívat jen v tom, že se na sebe začneme dívat jako na někoho, kdo taky má tělo situované ve světě – důležité je taky přiznat, že naše tělo i naše duše jsou ze světa stvořeny a mají v tom světě původ. Nejsou ve světě, ale ze světa. Jsme jako jakékoliv jiné věci okolo nás, nemáme žádné privilegium. Takže to není jen záležitost tělesnosti samotné.

Taková proměna perspektivy by ale vyžadovala, abychom vymazali představu, že naše těla teprve zabydlují náš svět. Naopak, jsou s ním těsně spojena. Spolu s myšlenkou, že lidství rovná se duše sídlící v těle, stály tyhle jasné dělící linie v základu moderního myšlení. Byla by k tomu potřeba nová citlivost – taková, kterou se nelze naučit, nejde o ní mluvit, musí být procítěna.

Proč jsou naše představy o svobodě a spravedlnosti překonané? A jestliže vyžaduje řešení klimatické krize i proměnu představivosti, jak jí docílit? Poslechněte si celý rozhovor s postkoloniální myslitelkou Denise Ferreira da Silva.