Pouta: film jako útěk nikam
O snímku Pouta debutujícího scenáristy a respektovaného novináře Ondřeje Štindla a režiséra Radima Špačka se v posledních týdnech mluví převážně s nadšením. Napjatě očekávaný, více než dvouhodinový opus zasazený do roku 1982, má reprezentovat vzestupný trend současné české kinematografie. Poněkud střízlivější pohled na tuto problematiku i na snímek samotný vám nabídne redaktor Aleš Stuchlý.
Skutečnost, že se v Česku za poslední dva roky natočilo několik filmů, které nejsou vysloveně zoufalé, by nám jistě měla dělat radost. Menší radost už bychom měli mít z toho, že každý snímek, u kterého nám není zrovna stydno, je jaksi automaticky pasován do role spasitele českého filmu (Kawasakiho růže se sloganem "film na který jsme čekali 20 let", nadšeně přijatá klopýtavá retra Protektor a 3 sezóny v pekle osloví snad jen dobrým řemeslem atd.).
Vzniká nám tady nová konformita: zástupy jednookých králů v krajině slepců. Díky přičinlivosti mnoha (především deníkových) recenzentů, jejichž běžným provozem zmrzačená měřítka prozrazují trvalou ztrátu soudnosti, tu začíná bujet kultura snímků, jejichž konkurenceschopnost se co do kvality omezuje výhradně na český prostor (středoevropský už říci nelze: maďarské i rumunské tituly posledních let, které se dostaly do povědomí publika na celém světě, mají nesrovnatelně vyšší kvalitu). V mnoha ohledech poutavé filmy plné minel, které se na směšném českém písečku bůhví proč odpouštějí.
Dalším z takových snímků jsou i Pouta debutujícího scenáristy Ondřeje Štindla a režiséra Radima Špačka, který se k režii celovečerního filmu vrátil po dvanácti letech. Zvolíme-li trochu klinický přístup, můžeme říct, že snímek o patologicky jednajícím příslušníkovi STB Antonínovi Rusňákovi trpí několika vážnými chorobami, které do značné míry znemožňují přijmout mnohé z podstatného, co se pro nás snaží rozkrýt (ať už jde o tragické osobní či pracovní vztahy, dobové reálie nebo nadčasová témata). Způsob, jakým jsou zde mnohé potenciálně podnětné myšlenky artikulovány, je v mnoha případech přinejmenším nešťastný. Pouta jako by se při vší statičnosti a jisté anachroničnosti celou dobu svíjela v bolestech: klíčovými problémy jsou tu hlavně nemotivovanost v jednání některých postav, přepjatá herecká stylizace, která ještě umocňuje neživotnost mnoha replik a konstrukcí v literárně pojatém scénáři, a výrazně divadelní režie i výprava.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s režisérem Radimem Špačkem z Odpolední session
Film přes jistou vizuální nápaditost selhává ve své prvořadé ambici: pokouší se na tehdejší dobu nahlížet autenticky a zároveň jí dát existenciální přesah. Bohužel, výsledek není příliš uvěřitelný, a kvůli tomu ani příliš hluboký, je jenom smrtelně vážný. I údajné historické citace a ověřené detaily vyznívají nepravděpodobně: inu, jak (stále ještě nedostatečně) známo, co funguje v životě, nemusí už fungovat ve filmu. Prohrou režiséra i dramaturga tak zůstává neschopnost (či neochota) ve scénáři radikálně škrtat.
Precizní kameraman Jaromír Kačer, který snímek traktuje v delších, rafinovaně komponovaných záběrech, pro své obrazy využívá nespojitou paletu barev, čímž ubírá dílu na koherenci; ponurý efekt je tu víc než koncíznost a atmosféra. Doslovnost a fixace na detail (červená limonáda, Sparty) nám navíc kolorit roku 1982 nepřibližují; jen nám ho okázale staví do cesty.
Vedle vitálních postav (manželky hlavních mužských hrdinů Tomáše a Antonína, přičinlivý slovenský estébák se slabostí pro Beatles) tu před námi defiluje zástup karikatur: spisovatel-práskač, který má ve filmu nejpatetičtější a nejméně funkční scény vůbec (viz strašidelné, kýčovité monology spisovatele o tom, jak "žije uvnitř své hlavy"); sličná jeřábnice působící díky oblečení i vystupování dojmem trochu znuděné studentky; kamsi kontinuálně zadupávaná atraktivní postava disidenta Sýkory atd.
A k tomu ještě křečovitě démonizovaná figura Antonína, jemuž se tvůrci bojí i v nepravděpodobných pěstních soubojích jednu vrazit, aby tím neutrpěla jeho až mýtická nedotknutelnost.
Typově skvěle obsazená ústřední postava tak působí při své neproniknutelnosti charakterově a motivačně ploše; není ani dostatečně ambivalentní ani dostatečně "cool", je to posedlý sociopat, ke kterému ve výsledku cítíme spíš lhostejnost, nežli temné sympatie.
Špaček místo aby z dobře vybraných herců setřásl jejich divadelní manýry a oslabil patetičnost některých až velebně pronášených sentencí, tak nás ve svém filmu pozval na "prkna, která znamenají svět". Scény výslechů naaranžované a nasvícené jak na scéně Divadla Kolowrat, zbytečné flashbacky, neobratná inscenace některých scén (první schůzka Tomáše a Kláry v bytě), místo autenticky podaných vět deklamace (vrcholem teatrální machy pak zůstává kreace Oldřicha Kaisera coby "policejního táty").
Scenárista s režisérem jako by se postav spíš zbavovali: odkládají je do kulis zcela nedramatického příběhu, který své figury i témata táhne jako břemena, s nimiž si neví rady. Přesto se volně plynoucím Poutům podařilo ve střižně vtisknout rytmus, díky němuž je více než dvouhodinová stopáž snesitelná. Za zmínku stojí i střídmě využitá, nápaditá elektro-akustická hudba Tomáše Vtípila.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor se scénáristou Ondřejem Štidlem
Přestože jsou Pouta - uvedeným výtkám navzdory - na české poměry dílem nadprůměrným, jejich srovnávání s geniálním opusem Cristiana Mungiu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, jehož se opakovaně dopustila ve svém textu např. kolegyně Kamila Boháčková (A2, 3/2010), vyznívá v každém ohledu absurdně (nemluvě o komickém přirovnání závěrečné, majestátním voice-overem shozené scény u řeky k dílům Andreje Tarkovského). Zbytečně velká slova o "filmu dekády" paradoxně Štindlovu a Špačkovu opusu ubližují nejvíc. Už proto, že Pouta jsou v českém kontextu pozoruhodným dílem, které z výše zmíněných důvodů neuneslo své vlastní ambice. Je to film, který se rozbíhá do mnoha stran a přitom nevědomky rozpačitě přešlapuje na místě; film jako útěk nikam.
Hodnocení: 50%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
