Pražané jsou cizinci ve vlastním městě, píše britský Observer

Dezinformace se v dnešní době šíří rychleji než požár a lidé se upínají k digitálním vyšetřovatelům, píše web The Verge. Týmy z The New York Times, Indicatoru nebo Bellingcatu mají drsné ověřovací postupy, aby do světa nevypustily brak. „Publikum se může spolehnout na nezávislé redakce, které si dávají tu práci s autentizací a jasně vysvětlují své zdroje,“ říká Charlie Stadtlander z NYT. Není to lehký úkol – spolehlivé nástroje na detekci deepfaků v podstatě neexistují. Můžeme se ale od expertů naučit pár triků, jak si v digitálním prostoru chránit zdravý rozum.

Když se po lednovém únosu venezuelského lídra Nicoláse Madura začaly šířit jeho pochybné fotky, tým vizuálního vyšetřování NYT začal hledat nesrovnalosti. Třeba letadlo s podivně vypadajícími okny.

Samo o sobě to není důkaz, že jde o fake. Ale jak říká šéfka fotooddělení Meaghan Looram: „I minimální šance, že snímek není pravý, v kombinaci s neznámým zdrojem a detaily (jako že má Maduro na každé fotce jiné oblečení), stačí k tomu, abychom to nepublikovali.“ Doba, kdy se AI poznala podle počtu prstů, je pryč, ale pořád hledejte drobné anomálie v architektuře nebo u postav v pozadí.

Jednu fotku Madura v poutech NYT nakonec publikoval – pocházela totiž z účtu Donalda Trumpa na Truth Social. To neznamená, že je Trump nutně považován za spolehlivý zdroj. Deník nezveřejnil jen samostatnou fotku, ale screenshot prezidentova celého příspěvku. „Tím dáváme kontext: neprezentujeme to jako legitimní novinářskou fotografii, ale jako komunikaci prezidenta,“ vysvětluje Looram.

Sledujte taky „paradox stáří účtu“. Pokud účet, co postuje bombastické záběry, vznikl teprve před měsícem, je to samo o sobě varování. Deepfaky jsou nová technologie a účty, které je tlačí, často vznikly až s příchodem nových AI modelů. Někdy stačí pár vteřin a nástroj jako Google Reverse Image Search. Možná zjistíte, že raketa dopadající na izraelský jaderný reaktor je ve skutečnosti záběr z Ukrajiny z roku 2017.

Sedí stíny? Odpovídají loga na vybavení? Vyšetřovatelé používají satelitní snímky, Google Maps nebo weby jako SunCalc, které podle stínů odhadnou čas pořízení fotky. Existuje i mnoho AI nástrojů, které se snaží rozpoznat zfalšované obrázky od těch pravých, ačkoliv ale některé dokázaly dobře detekovat obsahy vytvořené umělou inteligencí, nebyly dostatečně přesné, aby uživatelům poskytly úplnou jistotu, varuje samotné New York Times.

Stavět data centra na Zemi je totiž čím dál větší problém, jak píše magazín The Economist. Podle analýz hrozí letos zpoždění u 30 až 50 % projektů, které měly začít fungovat, a to kvůli pomalé byrokracii, odporu veřejnosti, a hlavně kvůli hladu po elektřině. Proto se nápad vyslat na oběžnou dráhu konstelaci satelitů, poháněných solární energií, nezdá některým lidem vůbec šílený. Musk proto propojil SpaceX se svým AI startupem xAI a požádal o licenci na vypuštění až milionu satelitů pro orbitální data centra.

Hlavní bariérou je cena za start. SpaceX si dnes za kilogram nákladu účtuje kolem 1 500 dolarů. Klíčová je efektivita: kolik výpočetního výkonu (wattů) dokážete dát do jednoho kilogramu satelitu a kolik ten watt stojí. Vše závisí na hmotnosti solárů a radiátorů, které musí čipy chladit. Postavit a pět let provozovat gigawattové data centrum na Zemi vyjde na 15,9 miliardy dolarů. Orbitální ekvivalent by se současnými technologiemi a cenami vyšel na astronomických 51,1 miliardy.

A pak je tu radiace – nikdo přesně neví, jak dlouho AI čipy ve vesmíru vydrží bez poruchy. Startup Starcloud, založený v roce 2024, loni v listopadu vyslal do vesmíru Starcloud-1 – satelit velikosti lednice s běžným čipem Nvidia H100 na kterém běží dnešní AI. Na orbitě na něm zkusili vytrénovat malý model NanoGPT na dílech Shakespeara a nechali ho odpovídat přes open-source model od Googlu. Data ukázala zajímavou věc: AI čipy fungují ve vesmíru spolehlivěji, než se čekalo.

Největším oříškem zůstává chlazení. První satelit Starcloudu nemohl běžet nonstop, protože se přehříval. Letos proto chtějí otestovat Starcloud-2 s obřím rozkládacím radiátorem – druhým největším ve vesmíru hned po tom na Mezinárodní vesmírné stanici.

Zatímco zastánci „vesmírného cloudu“ argumentují tím, že data budou v bezpečí před pozemskými útoky nebo přírodními katastrofami, další analytici podle CNN upozorňují na to, že orbitální scénář má svá vlastní, dost drsná rizika. Kromě všudypřítomné radiace jde hlavně o vesmírné smetí a etický rozměr celého byznysu. Do kosmu totiž vypouštíme další a další objekty, aniž bychom měli funkční plán, jak tam po sobě jednou uklidíme.

Takhle vypadá sraz therianů – lidí, kteří se vnitřně, spirituálně nebo psychologicky identifikují jako zvířata. Fenoménu si všímá agentura AP. V posledních měsících ovládl argentinské sociální sítě. Na TikToku má hashtag #therian přes dva miliony postů. S nárůstem popularity ale přichází i silné reakce: od posměchu a totálního zmatení až po agresivitu.

Aguara, která se identifikuje jako belgický ovčák malinois, počítá svůj věk na „psí roky“ – podle nich jí jsou dva roky a dva měsíce. Jinak o sobě ale říká, že je úplně normální teenagerka. „Ráno se vzbudím a žiju klasickej život jako každej jinej. Jen mám prostě momenty, kdy mě fakt baví bejt pes,“ vysvětluje. Na TikToku tuhle vůdkyni své vlastní „smečky“ sleduje přes 125 tisíc lidí a pravidelně koordinuje srazy po celém hlavním městě. „Není to nutně o tom, že bych se cítila jako zvíře na sto procent,“ říká.

Psychologové se na fenomén dívají s opatrnou fascinací. Débora Pedace, ředitelka terapeutického centra v Buenos Aires, potvrzuje, že tahle subkultura vyvolává v dospělých směs úzkosti a vzteku. „Z psychologického hlediska jde o symbolickou identifikaci se zvířetem,“ vysvětluje Pedace. Podle ní by se o patologii nebo problém jednalo až v momentě, kdy by tato víra byla natolik hluboká, že by dotyčný úplně ztratil kontakt s realitou nebo začal ubližovat sobě či okolí. Zatím se ale zdá, že pro většinu argentinských therianů je to hlavně o hledání vlastní identity v digitálním světě.

„Fenomén therianů je učebnicový příklad toho, jak algoritmy a sociální sítě – ruku v ruce s politickými zájmy a morbidní zvědavostí – dokážou vyrobit virální kauzu v podstatě z ničeho,“ říká pro list El País Adrián Juste, analytik think tanku Al Descubierto. Přitom jde o v jádru nevýznamnou subkulturu teenagerů, pro které je převlékání se za „nelidské bytosti“ prostě jen způsob, jak trávit volný čas nebo se trochu vyblbnout.

Viralita therianů se tak v rukou krajní pravice a díky algoritmům, které odměňují skandály a šok, mění v útok na trans a LGBTQ+ lidi. „Tímhle způsobem se vztek a frustrace společnosti přesměruje k něčemu, co v realitě v podstatě ani neexistuje. Z každé stovky komentářů na tohle téma je jich devadesát pět nenávistných. Přitom je to úplně odtržené od reality. Je to jen uměle vytvořená kulturní bublina,“ uzavírá analytik.

Na YouTube dnes běží takřka nekonečný proud obsahu, všechno to ale začalo jedním nenápadným klipem. Video „Já v zoo,“ které 23. dubna 2005 nahrál spoluzakladatel platformy Jawed Karim, se stalo prvním zveřejněným příspěvkem na tomto webu. V devatenácti sekundách mluví tehdy pětadvacetiletý Karim o slonech v zoo v San Diegu. Od té doby video nasbíralo téměř 380 milionů zhlédnutí a přes 18 milionů lajků.

Muzeum Victoria and Albert v Londýně nyní podle webu Museum Associations získalo rekonstrukci rané verze YouTube, na níž je klip zasazen do tehdejší podoby webu. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout, jak stránka vypadala před dvaceti lety. K úplné autenticitě už podle Euronews chybí jen zvuk vytáčeného modemu.

Exponát je součástí expozice Design 1900–Now, která sleduje, jak design formuje náš každodenní život. Podle kurátorky Corinny Gardner je „Já v zoo“ důležitý milník v historii webu 2.0 a digitální kultury. Současný šéf YouTube Neal Mohan uvedl, že se z jednoduchého momentu sebevyjádření stal globální kulturní fenomén. Rekonstrukce tak není jen návratem k jednomu, dnes už virálnímu, videu, ale připomíná začátek nové éry sociálních médií.

Jedním z míst, kde je možné tento typ zážitku absolvovat, je podle serveru Japan Today tokijský relaxační salon Meiso Kukan Kanoke-in. Nabízí zhruba třicetiminutovou seanci, při níž si klient vybere otevřenou nebo zavřenou rakev a stráví čas v tichu, případně s hudbou či vizuálním doprovodem. Cílem je konfrontace s tématem, kterému se většina lidí vyhýbá – vlastní konečností.

Rakve pro meditace navrhuje mimo jiné designová společnost Grave Tokyo. Její „cute coffins“ hrají barvami a narušují tradiční pohřební estetiku. Designérka Mikako Fuse projekt popisuje jako způsob, jak změnit vztah ke smrti a zmírnit obavy, které si s ní lidé spojují.

Podle Fuse může zkušenost pomoci i lidem, kteří se potýkají s duševními obtížemi. „Než si někdo zvolí smrt, kterou nelze vzít zpět, chci, aby si vyzkoušel smrt, kterou vrátit může,“ uvedla v tiskovém prohlášení.

Podobný typ podniku jako Meiso Kukan Kanoke-in, je takzvaná „rakvová kavárna,“ která funguje v prefektuře Čiba. Zájemci si tam lehají do rakví v rámci vedené meditace zaměřené na reflexi života a konfrontaci s tématem smrti. V zemi, kde mají vzpomínkové rituály a úvahy o pomíjivosti dlouhou tradici, tak nový formát zapadá do širšího kulturního kontextu – jen je podle serveru Vice atraktivnější a lépe vypadá na Instagramu.

Pro někoho nepředstavitelné. Pro jiné způsob, jak si dát tvrdý restart - bez notifikací, bez předstírání, jen s vlastními myšlenkami a víkem, které se dá zase otevřít.

Devatenáctiletý Héctor Daniel Flores zmizel roce 2021 v Guadalajaře. O dva roky později viděl jeho otec syna znovu „promluvit“. Díky AI podle CNN vzniklo video, které rozhýbalo Héctorovu poslední fotografii a syntetickým hlasem popsalo okolnosti mladíkova zmizení. Projekt, který digitální klip umožnil vytvořit, pomohly spustit rodiny pohřešovaných ve státě Jalisco jako způsob, jak zviditelnit konkrétní případy a vyvolat větší účast veřejnosti.

Mizení lidí je v Mexiku dlouhodobým problémem. Od roku 1964 registr eviduje přes 132 tisíc pohřešovaných osob. Podle lidskoprávních organizací vláda nedělá dost pro prevenci ani potrestání viníků. Současná prezidentka Claudia Sheinbaumová připouští, že většina případů souvisí s organizovaným zločinem a letos oznámila nové kroky ke zrychlení pátrání a lepší práci s daty, uvádí CNN.

Právě data jsou oblastí, kde vstupuje do hry umělá inteligence. Nástroj IdentIA vyhledává a porovnává tetování z fotografií neidentifikovaných těl s databázemi pohřešovaných. Jiný systém, ContextIA, dokáže procházet nestrukturované vyšetřovací spisy a nacházet v nich konkrétní použitelné údaje, například telefonní čísla nebo registrační značky aut. Další technologie analyzuje třeba různé podoby zápisu jmen napříč databázemi.

Státní zastupitelství v Mexico City využívá i nástroj, který pomocí techniky tzv. inpaintingu rekonstruuje poškozené obličeje z márnic, aby si rodiny nemusely prohlížet drastické snímky mrtvých. Výzkumníci z Mexické národní autonomní univerzity pak vyvíjejí projekt Regresa, který pomocí AI simuluje, jak by dnes vypadaly děti zmizelé před mnoha lety.

Podle expertů technologie nejsou zázračným řešením. Může ale urychlit práci a propojit databáze, které spolu dosud nekomunikovaly. V zemi, kde podle organizace Causa en Común zmizí každý den asi 41 lidí, se každý nástroj počítá.

Uzavření vzdušného prostoru, útoky dronů a pokračující vojenské operace v regionu způsobily chaos, jaký zde nebyl od pandemie COVID-19. Cestující z celého světa, včetně těch přilétajících z Evropy a Asie, nyní čelí nejistotě, protože letecké společnosti se snaží najít alternativní trasy a postupně obnovit provoz, píše server Travel and Tour World.

Podle sledovací platformy FlightAware bylo v sobotu zrušeno téměř 2 800 letů a v neděli dalších 3 156. Dopady se přitom rozšířily daleko za hranice Blízkého východu – problémy zaznamenali i cestující na dálkových trasách, například mezi Bali a Frankfurtem.

Poklesly také akcie předních leteckých společností poté, co Donald Trump naznačil, že vojenská akce USA by mohla trvat další čtyři týdny, uvádí britský deník The Guardian.

Uzavření vzdušného prostoru na Blízkém východě nyní nutí letecké společnosti využívat omezené a užší letové koridory. Situaci navíc komplikuje napětí mezi Pákistánem a Afghánistánem, které přidává další bezpečnostní rizika. „Riziko dlouhodobého narušení provozu je z pohledu komerčního letectví hlavním problémem,“ uvedl Ian Petchenik, ředitel komunikace společnosti Flightradar24.

Tento nedostatek porozumění je natolik závažný, že Royal College of Psychiatrists vydala prohlášení zaměřené na zvýšení povědomí o menopauze a duševním zdraví. Dokument zkoumá, jak menopauza ovlivňuje psychické zdraví žen a jaké má důsledky pro klinickou praxi, zdravotnické služby i veřejnou politiku napříč Spojeným královstvím. Opírá se o osobní zkušenosti pacientek, klinické důkazy i intersekcionální přístup.

Akademie zdůrazňuje, že menopauza může významně ovlivnit duševní pohodu a je spojena s úzkostí, depresí, kognitivními změnami a v některých případech i se spuštěním či zhoršením závažných duševních onemocnění. Dopady se však neprojevují u všech stejně. Vyšší riziko mají lidé s již existujícím závažným duševním onemocněním, neurodivergencí, menšinovým etnickým původem, identitou LGBTQ+, zdravotním postižením nebo traumatickou zkušeností. Tyto skupiny navíc často čelí větším překážkám v přístupu ke zdravotní péči a horším výsledkům léčby.

Průzkum agentury YouGov, který si nechala zpracovat organizace zastupující více než 20 000 psychiatrů, zjistil, že pouze 28 % žen ví o možném spojení mezi menopauzou a vznikem nové duševní poruchy. Naproti tomu 93 % žen si menopauzu spojuje s návaly horka a 76 % se sníženou sexuální touhou. Mnoho žen proto nevyhledává ani nedostává potřebnou pomoc, píše deník The Guardian.

V Anglii nyní odborníci vyzývají zdravotnické služby i vlády ve všech zemích Spojeného království k přijetí naléhavých opatření. Požadují povinné začlenění tématu menopauzy a duševního zdraví do lékařského a psychiatrického vzdělávání a vytvoření jasných pracovních politik, které budou řešit dopady menopauzy na psychické zdraví.

Jde o zážitek, který kombinuje pohyb, únik od reality a výraznou estetiku. Podobně jako divoké plavání, ale s přidanou dávkou třpytu a fantazie, nabízí „mermaiding“ nový způsob, jak uniknout každodennímu stresu a probudit vlastní hravost. Vydat se na vodu v pestrobarevném ocasu a s „korunou z mušlí“ podle deníku The Washington Post představuje pro mnoho lidí útočiště před tlakem práce i běžného života.

Trend navíc podporuje pozitivní vztah k tělu a inkluzivitu. Šíří se globálně prostřednictvím akcí typu MerMagic Con i oficiálních certifikačních kurzů PADI. Ty nabízejí nejen výuku bezpečného pohybu ve vodě, ale i stylizované focení v podvodní scenérii – tedy zážitek, který posouvá běžnou dovolenou do téměř pohádkové roviny.

Komunita je sice rozptýlená, ale silně propojená. Mořské panny si vytvářejí menší „skupinky“, které fungují jako bezpečný prostor mimo tradiční společenské struktury. Setkávají se na společném plavání, oslavách, neformálních večeřích i online kreativních workshopech. Jak uvádí magazín i-D, členy spojuje pocit sounáležitosti i vědomí určité odlišnosti od většinové společnosti.

Podle webu The Week je samotné oblékání ocasu jednou z nejintenzivnějších částí zážitku. Výběr je dnes široký – od ultrarealistických silikonových ocasů přes pohádkové designy až po modely šité na míru. Ať už si zájemci ocas pořídí vlastní, nebo si ho zapůjčí během kurzu, zásadní je bezpečnost – doporučují se materiály, které drží tvar a při plavání se neroztahují.