Proč jsou v Česku aktivisté a neziskovky podezřelým jevem?

16. listopad 2018
03482304.jpeg

„Nemyslím si, že by byli Češi lhostejní v tom smyslu, že by neměli názory. Naopak. Někdy mají názory velmi silné,“ říká socioložka a bývalá mluvčí levicové občanské iniciativy ProAlt Tereza Stöckelová. „Druhou věcí je kapacita angažovat se v nějakém sociálním hnutí. To souvisí třeba i s tím, kolik lidí se nachází v ekonomicky prekérní situaci. Pokud nejste z Prahy, tak jen dojet na demonstraci stojí peníze, které nemusíte mít. A nám Pražákům se může zdát, že je to pár korun.“

S popisem Čechů, který nabízí Tereza Stöckelová, souhlasí i aktivista Mikuláš Minář z kampaně Milion chvilek pro demokracii. „Češi mají často silné názory, které leckdy nejsou kryty hlubšími znalostmi nebo studiem. Že by se ale chtěli účastnit nějakého spojeného úsilí něco prosazovat? To ne. V téhle otázce se projevuje národní povaha.“

Mikuláš Minář tím míní velkou nedůvěru k institucím, sklon k reptání, pasivismu a negativismu. „Na druhou stranu musím říct, že nás až překvapila ta velká odezva ve společnosti, se kterou se setkalo naše hnutí. Projevilo se to tím, že se neúčastnili pouze Pražané. Zapojili se i lidé ve stovkách míst po celé republice, a to přímo ve svém městě.“

Milion chvilek pro demokracii a podepisování petice na liberecké demonstraci

Cílem kampaně Milion chvilek pro demokracii bylo získat za 100 dní milion podpisů. Výzva deklarovala jako nepřijatelné, aby byl premiérem České republiky „trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB“. Podpisy se nakonec sesbírat nepodařilo. Ke kampani se ale připojilo několik významných osobností, jako například Jiří Grygar, Jan Svěrák nebo Ivan Štampach, a několikrát se sešly desetitisíce lidí na pražském Václavském náměstí.

Podezřelý jev

Podle Josefa Patočky z hnutí Limity jsme my, které se staví proti těžbě a spalování uhlí, chybí v Česku tradice dlouhodobých sociálních hnutí. „To podle mého názoru přispělo k tomu, že jsou tu aktivisté vnímáni jako něco ve společenských zájmech nezakotveného.“

Problém vidí zejména ve svých řadách. „Tu největší participaci, kterou české neziskové ekologické organizace lidem nabízejí, je to, aby přispěli peníze. A potom jejich experti lobbují u politiků za nějaká řešení. Kdežto když se podíváme na širší ekologická hnutí například v Německu nebo ve Velké Británii, tak tam je to opravdu záležitost participace desítek tisíc lidí, kteří považují za přirozenou součást života nějakou organizační práci. Pokud chceme mít do budoucna smysluplnou demokracii, tak je tuto kulturu u nás potřeba zásadním způsobem rozvinout.“

Mikuláš Minář tvrdí, že Češi vnímají aktivisty, podobně jako třeba neziskové organizace, jako podezřelý jev. „Myslím si, že je na nás všech, abychom toto slovo zachraňovali a přesvědčili co nejvíc lidí, že být aktivní je něco normálního.“

02275711.jpeg

„Za aktivistku bych se neoznačila“

„Ve Francii, Velké Británii, Německu nebo v Rakousku je aktivismus daleko víc součástí mainstreamového občanství než u nás,“ doplňuje Tereza Stöckelová. „Mě vždycky překvapí, když mě někdo označí za aktivistku. Já bych se tak neoznačila. Ne proto, že bych proti tomu pojmu něco měla. Ale proto, že způsob, jakým jsem se angažovala nebo jakým se angažuji ve veřejném prostoru, považuji za součást svého občanství.“

Že má slovo aktivismus ve společnosti negativní konotaci, si všímá i Mikuláš Minář. „Myslím si, že aktivně se zasazovat za to, čemu věříte, a prosazovat nějaké pozitivní změny ve společnosti by mělo být integrální součástí občanství.“

Proč se aktivisté neshodli na tom, jestli měli členové hnutí Slušní lidé nárok využít občanskou neposlušnost, když vtrhli na jeviště brněnského divadla Husa na provázku, kde vytvořili lidský řetěz, aby zabránili inscenaci Naše násilí a vaše násilí? Poslechněte si celý rozhovor!