Prolomit vlny: Hanzovní pevnost Evropa

Vskutku, čtenář duchovních dějin Evropy nemůže než souhlasit: od karolinské renesance, která začala spojovat křesťanský objev svědomí s římskou rovností před právem, se pomalými krůčky rodil nadetnický koncept západoevropského regionu, v němž zrálo univerzální uznání práv člověka. Evropa za něco méně než dva tisíce let své existence postupně nalezla lidskou důstojnost nezávisející na rase, národnosti, kmenové či stavovské příslušnosti. Již od počátků tento duchovní vývoj díky svým křesťanským základům vycházel z pocitu lásky, soucitu a vřelé empatie k bližnímu. Evropa vydobyla ze starověkých kmenových a rodinných vazeb člověka a shledala ho milujícího a odpouštějícího. To je kulturní základ Evropy.

Evropská ústava však nikdy nevešla v platnost. Unie promeškala svoji možnost jasně manifestovat tyto svoje hodnoty. V nových členech, postkomunistických státech, které v té době do ní vstupovaly, tak mohla jen posílit představu o tom, že vlastně jde jen o jakési obchodní společenství, v němž se sdružují ve společném zájmu o bruselský ranec peněz. Ten spolu mají chránit a rozdělovat si.

Čtěte také

Ostatně, takovou hokynářskou mentalitu „má dáti – dal“ prokázal i Donald Tusk ve své nedávné, jinak vlastně dobře míněné poznámce, že východní země mnoho dostávaly, ale nyní by se měly naučit dávat. Postoje nejen naší vlády dokládají, že je pro nás Evropská unie pořád ještě spíše hanzovním spolkem než odkazem k dlouhé kulturní tradici humanismu.

Myslím na to v těchto dnech, kdy se duše Evropy rozlomila o otázku kvót přerozdělujících uprchlíky. To, že vůbec muselo k nějakému přehlasování dojít, je dokladem nesouladu Východu a Západu. Ano, souhlasím s oponenty, že donutit někoho proti jeho vůli ke kvótám je hanebné. Něco takového se nemělo stát. Ale domnívám se, že se za to spíše mají stydět ty státy, které od začátku ignorovaly tuto evropskou tradici univerzálních práv a soucitu.

Demonstrace proti uprchlíkům v saské obci Sebnitz |foto: ČTK

Odlidštění uprchlíků, které zažíváme ve veřejné diskusi v Česku, na Slovensku či v Maďarsku, je jen dokladem toho, že stále ještě nejsme součástí evropského hodnotového prostoru. Nejde teď o to, jaká jsou konkrétní řešení. I hranice Schengenu lze střežit s důstojností a respektem k druhým. V tom postkomunistické země zcela selhaly.

Ozývají-li se tedy nejen z Orbánových úst slova o ochraně tradiční kultury, obávám se, že to, co Východ brání, není evropskou civilizací, ale spíše starověkou kmenovou mentalitou obohacenou o hokynářství. Nepochopení spíše symbolického smyslu kvót je nepochopením toho, že Evropa není tržiště, ale duchovní a civilizační prostor. Hodnotový zlom v zásadě kopírující hranice bývalého východního bloku je důkazem, že evropská kultura je skutečně ohrožena. Ale spíše těmi, kteří ji chtějí tak zarputile bránit.