Prolomit vlny: Kdo je tu sociální inženýr

Kromě novějších favoritů typu mýtické „politické korektnosti“, podobně bájného „diktátu Bruselu“ či naprosto nejasného „zdravého rozumu“ se opakovaně vynořuje jedna stálice, u níž mají zejména starší ročníky pocit, že devadesátky ještě neskončily. Takže pokud jste si nevšimli – naše životy zásadně ohrožují sociální inženýři.

Stejně jako málokdo z kritiků politické korektnosti dokáže jasně vysvětlit, co to vlastně je a kdo přesně tento údajný útlak svobody myšlení a vyjadřování prosazuje, ani sociální inženýři nemají příliš jasné obrysy. A stejně jako se u stížností na „diktát Bruselu“ obvykle velmi rychle ukáže, že buď vůbec nešlo o rozhodnutí evropských institucí, případně nešlo o nic ani vzdáleně připomínající diktát, tak podobně u sociálních inženýrů se výtky vůči nim míjejí s realitou.

Pokus o definici nabídl nedávno v rozhovoru pro týdeník Reflex poradce předsedy ODS Fialy Jan Klusáček. Podle něj v čele šiku sociálních inženýrů stojí příslušníci radikální levice, kam počítá také šéfa zelených Matěje Stropnického. Poznávacím znamením těchto lidí je podle Klusáčka (cituji) „ambice měnit modely chování ve společnosti podle svých hodnot“, zatímco pravice „přirozené zájmy a cíle lidí respektuje“.

Dejme protentokrát stranou spor o definici pravice a levice a otázku, zda toto dělení není již dávno překonané, a zaměřme se na podstatu Klusáčkových slov. Mám k nim několik výhrad: jednak nedává příliš smysl přisuzovat ambice měnit chování společnosti v souladu s vlastními hodnotami levici a sociálním inženýrům, když zůstaneme u tohoto pojmu. Tuto ambici totiž má – nebo měl by ji mít - kdokoliv, kdo kandiduje ve volbách a uchází se o správu země, obce či kraje. Co jiného je politika než série opatření, která mají zlepšit život lidí, a jejichž podoba se odvíjí právě od hodnot osoby, která tato opatření navrhuje a prosazuje? Měl by snad politik měnit společnost v souladu s hodnotami, které nezastává?

Rodina|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 2.0 Generic

Hlavní problém tohoto výroku a obecně debaty o sociálním inženýrství ovšem spočívá v tom, že se značně míjí s realitou. Je to totiž často právě spíše pravice (v tom tradičním dělení), která reálně existující zájmy a cíle lidí nerespektuje a naopak je tlačí do úzce vymezených škatulek. Výmluvně to lze ilustrovat na stále probíhající debatě o definici rodiny a o tom, jak by měl stát rodinu podporovat.

Jeden pohled sdílený řadou expertů, aktivistů a částí vlády říká, že současná česká rodina má mnoho podob, a že tuto nekonečnou variabilitu je nutné vzít na vědomí. Připravovaná vládní koncepce rodinné politiky tak rodinu definuje jako „místo, kde se uskutečňuje většina péče o ty, kteří ji vzhledem ke svému věku či zdravotnímu stavu potřebují“, přičemž jejím základním znakem je „partnerství alespoň dvou osob spojených biologickou či sociální vazbou s jednogeneračním nebo vícegeneračním aspektem“.

Druhý pohled, který do debaty přinášejí vládní lidovci, pravicová opozice či konzervativní aktivisté, operuje pouze s jedinou „ideální“ variantou rodiny skládající se z otce, matky a dětí. Ideálně v manželství a ideálně biologických dětí. Všechny ostatní modely chápou jako jaksi alternativní, méně hodnotné.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Jenže toto vymezení se zcela míjí s realitou dnešního Česka, což ví každý, kdo se kdy rozhlédl kolem sebe. Polovina dětí se rodí nesezdaným párům, čtvrtina dětí žije pouze s jedním rodičem, asi tisícovka dětí žije v domácnosti homosexuálních párů. Spektrum rodinných modelů pak dále rozšiřují možnosti náhradní péče, tedy adopce či pěstounství, a asistované reprodukce, díky níž se v Česku narodí kolem čtyř procent dětí ročně. Úzce vymezený pohled se pak míjí také s názory lidí – podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění si polovina lidí myslí, že jeden rodič může dítě vychovat stejně dobře jako dva, a ani rozvod ani život na hromádce většinu respondentů nepobuřuje.

Umělým zásahem do přirozeného stavu věcí u rodinné politiky tak není vzít na vědomí reálně existující varianty rodin a vyjít jim v rámci politiky státu vstříc, ale naopak tuto pestrost života ignorovat, případně dokonce odsuzovat.

Až tedy budou čeští konzervativci opět varovat před zásahy sociálních inženýrů, měli by se ohlédnout především do svých vlastních řad. Právě oni totiž ztratili kontakt s tím, jak společnost reálně vypadá a jak lidé ve skutečnosti žijí.