Prolomit vlny: Skutečné omyly sluníčkářů

03527405.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03527405.jpeg

Že prý jsou mezi námi sluníčkáři. Měli by to být lidé, kteří nedokážou vidět realitu a unikají do říše utopie, Slunečního státu, v němž spolu všichni žijí šťastně a spokojeně, nezávisle na rase, národnosti či náboženství. Údajně by tito sluníčkáři měli být ti, kteří volají po přijímání uprchlíků a po integraci imigrantů. Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že to nedává smysl.

Oni totiž ti, kteří hovoří o nutnosti postarat se o uprchlíky a migranty na hranicích Evropské unie, nebo dokonce už v Evropě, vědí, že pokud těmto lidem nebude nabídnuta pomocná ruka, nejenže nezmizí, ale propadnou se do hluboké chudoby a zoufalství. Lidé bez naděje jsou pak nejsnazšími terči rekrutů teroristických skupin, které jim nabídnou falešné řešení. Každý člověk zažívající dlouhodobou frustraci, jenž ztrácí víru ve smysl svého dalšího života, se stává nebezpečným pro sebe i svoje okolí. Obrázky davů lomcujících závorami a ploty zobrazují zoufalství, které se může prohlubovat – až může jednou vybuchnout jako neudržitelná nenávist.

Čtěte také

Tedy ti, kteří volají po pomoci uprchlíkům, vidí věci velmi reálně a jsou schopni nahlédnout následky. Vědí, že problém nezmizí tím, že mu zavřeme dveře. Nejde jen o mravní imperativ západní kultury, vyjádřený v pomoci bližnímu, ale i o zcela reálnou snahu předejít tomu, aby se lidé odcizovali místu, kde přebývají, a lidem, s nimiž se stýkají. A nejde jen o muslimy: tam, kde je chudoba, kde se lidé ocitají na okraji zájmu společnosti, odsouzeni k tomu pomoci si sami, vzniká kriminalita a nebezpečí pro tyto lidi i pro jejich okolí. Ti, kdo volají po solidaritě a milosrdenství, volají po pomoci nejen těm, kteří přichází, ale i těm, kteří tu s námi žijí – a velmi realisticky upozorňují, že krádeže, znásilňování a vraždy nesouvisí s rasou, ale s chudobou, vyloučeností a ztrátou naděje.

Zdá se mi, že skuteční sluníčkáři jsou ti z nás, kteří si myslí, že prostě stačí opevnit hranice země, aby sem nepřišlo zlo z vnějšku. Jsou sluníčkáři proto, že věří ve Sluneční stát represe, aniž by si uvědomovali její následky. Nevidí, že ono zlo je v každém z nás a že roste z podmínek frustrace, ztráty identity a budoucnosti. Zoufalství, které poroste v těch, jež necháme přede dveřmi Evropy, se Evropě vrátí v oboustranné akceleraci nenávisti. Vrátí se jí ale i tím, že se octneme ve falešné utopii národního ráje, který chceme bránit, aniž by nám došlo, že se z něj ze dne na den může stát stejné peklo, jako je to, z něhož lidé dnes utíkají.

Skuteční utopisté věří v policejní stát, v silnou zeď na hranicích a v to, že zlo přináší nějaká rasa nebo náboženství. Nic není realitě vzdálenější. Zlo přináší člověk a podmínky, které tomuto zlu pomáhají.

03527381.jpeg

Nic bychom si neměli přát víc než rozšiřovat prostory vzájemného porozumění. To není nic sluníčkářského, je to ta nejrealističtější a nejefektivnější prevence proti terorismu i zločinu. Bez soucitu a lásky vítězí nenávist, která pochoduje ulicemi ode dveří ke dveřím a živí se z frustrací vyloučených, vyděděných a ustrašených. Celá ta agresivní nálepka sluníčkářství je tedy nejen prostoduchá, ale i nefunkční. Neboť ten, před kým zavíráme dveře a oči, může být jednou tím, koho ztráta naděje povede k hrůzným činům. A naději můžeme lehce ztratit i my.

Čtěte také