Prolomit vlny: Zachraňme slovo před žváči
Slova jsou nástrojem lidského dobývání smyslu. Nejsou věčná. Tím, jak hovoříme a píšeme, se proměňují. Umožňují nám sladit naše představy o světě, sdílet zkušenosti a dohodnout se na tom, kdo jsme a kam kráčíme. A zjistit, co udělat proto, abychom došli, kam chceme.
Slova tedy mají svůj smysl v tom, že nesou sociálně vytvářené významy a umožňují společnosti, aby díky těmto významům mohla vůbec fungovat. Slova jako fašismus, totalita, vlastizrada nebo agent se používala pro označení určitých skutečností, které jsme v minulosti považovali za důležité pro naši orientaci ve světě. Kvůli nim mnoho lidí trpělo, mnoho lidí se ale také zachránilo před utrpením právě proto, že dokázalo nalézt orientační smysl v realitě a zachovat se správně.
Dneska tato slova používá kdekdo. Fašizují se antifašisté i fašisté, vlastizrada znamená prakticky cokoliv, kolaborace nebo totalita jsou pojmy používané prostě jako nadávky. Slova svůj společenský význam ztratila, zní dutě a prázdně. Jako zříceninky konceptů putují veřejným prostorem, mění svoje barvy, tvary i obsahy a nejsou už k ničemu jinému, než aby spolu s pojmy jako ilumináti, zednáři či imperialisté sloužila prostě jen jako hromosvod frustrací či zloby.
Problém je v tom, že i když se může zdát, že se bez plnokrevných konceptů fašismu či totality obejdeme, není to pravda. Moderní dějiny nelze pochopit bez označování, bez soustředěného přemýšlení nad boji, které evropská společnost prodělala a jež vymezují prostor konfliktů dnešních. Nemůžeme plně pochopit populismus současnosti bez poznání principů fašistické propagandy a tajemství úspěchu masových ideologií. Nebudeme schopni určit hranici lidských svobod bez toho, abychom se poučili z totalitních a posttotalitních systémů. Nebudeme se moci bránit propagandě, když slovo propaganda bude znamenat prostě cokoliv, co se nám nelíbí.
Při náhodném rozhovoru s jedním mým přítelem jsme přišli se slovem žváč. Označuje štváče, který žvaní. Takový žvanivý štváč mele hubou jako mlat, práší mu od ní bezobsažná prázdnota namířená proti lidem či skupinám lidí, jež jsou hromosvody jeho zoufalství. Tato mlatba je dvojnásobně nebezpečná: jednak škodí psychice žváče i jeho obětí, jednak devalvuje jazyk tím, že slova zbavuje jejich schopnosti být nástroji orientace ve světě kolem nás. Tito mlatci slov mají svoje žváčské servery, na kterých donekonečna ohlodávají pojmy a fakta, až z nich nezůstane než zrůdná kostřička. Mají svoje žváčské listy, tisk, který rozdávají na ulicích, chodí nám do schránek nebo se objevuje v trafikách. Tito žvaniví štváči banalizují lidskou komunikaci a lidský jazyk a zbavují nás schopnosti orientace ve smyslu a odvádí nás nejen od podstatných problémů současné doby, ale i od lepšího poznání sebe sama. Neboť nevíme, kdo jsme, pokud nedokážeme hovořit slovy nesoucími významy.
Je potřeba skoncovat se žváčstvím a zachránit slovo. Není možné chtít bojovat proti jakémukoliv zlu, pokud ho nedokážeme pojmenovat. Žváči jsou skuteční narušitelé, diverzanti, záškodníci. Jedinou cestou, jak porazit žváče, je nepřistoupit na jeho hru. Nenechat se zlákat na mlatbu slov a zachovat si pozornost k tomu, že fašismus či totalita jsou pojmy označující reálné skutečnosti, o nichž stojí za to přemýšlet. Navzdory tomu, že v obecné mluvě tato slova ztratila svůj význam.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
