Psychiatr Honzák: Karkulka je sexuální pohádka, princezna Lada utekla před incestem

Jaké je podle vás hlavní poselství pohádek a jak souvisí s psychoterapií?
Pohádka je vlastně trochu naředěný mýtus, který mluví v archetypálním jazyce o lidských osudech v té nejobecnější poloze. Pohádka je už trochu zlidovělá, nemá to tu sílu, ale je tam vždycky polarita boje dobra se zlem, cesta – cesta životem, vztahy a taky švindly v komunikaci. Ať vezmete jakýkoliv příběh, který přináší dramatické situace, najdete tam vždycky základní kostru, tzv. dramatický trojúhelník, který tvoří tři v zásadě neudržitelné role: perzekutor, oběť a spasitel. A právě střídání těchto rolí je na ději to přitažlivé a vzrušující. Je to vidět třeba v klasice o Červené Karkulce nebo v příběhu o Oidipovi. Na začátku je Karkulka spasitelka, kráčí za babičkou, dá si tam rande s vlkem, ten ji sežere, takže se Karkulka stane obětí, pak přijde spasitel myslivec, zachrání Karkulku s babičkou a z Karkulky se stává perzekutorka a z vlka perzekutora se stává oběť.

Když vezmete Oidipa, což je klasická tragédie, tak napřed je ten chudák malý pohozen v lese, aby ho dravá zvěř roztrhala, potom zachraňuje Théby, protože Sfinga se kvůli němu vrhne do propasti, tatíka zabije na křižovatce perzekutor, přichází do těch Théb, kde si vezme vlastní matku, a pak se opět stává obětí, když zjistí, že to na něj nastražili bohové. To je tedy ta hlavní dějová linka, nebo spíš vír, protože se to točí pořád dokola.

Kromě toho je v pohádkách strašná spousta švindlů, tak jako v životě, a na pohádkách se to v psychoterapii dá krásné ukázat. Když máte třeba skupinu ve skupinové terapii, vyberete herce, kteří pak sehrají pohádku o Karkulce, nechají si zatleskat a myslí si, že si sednou, tak já je pak nechám vyprávět, proč dělali ty psí kusy, které dělali. A je úžasné sledovat, jak rychle se člověk ztotožní s tou rolí, kterou hraje.

Na co si přicházejí vaši pacienti, když pracujete s pohádkami v terapii?
Tam je hrozně zajímavé, když třeba postavíte ty pohádkové figury a zeptáte se maminky, proč pustí holku samotnou do lesa a neřekne jí: „Když uvidíš vlka, tak se s ním nebav a upaluj domů.“ Proč svou dceru posílá do rizika, jaké motivy k tomu má? A pacienti, kteří sehráli tuto dramatickou situaci, říkají, že je to vlastně vůbec nenapadlo. A takové Karkulky a maminky s ne úplně poctivým jednáním běžně potkáváme v životě. Karkulka jde k babičce, potká vlka, baví se s ním, on od ní vyzví, kde bydlí babička, tam si dají rande, vlk babičku sní, pak má na sobě všeho všudy jen ten babiččin čepec a Karkulka se ho ptá „Proč máš tak veliká ouška? A proč máš tak veliké zoubky?“ a přitom s ním otevřeně laškuje a koketuje.

Psychiatr Radkin Honzák|foto: Radio Wave

S tím evidentním rizikem…
S tím evidentním rizikem, které evidentně končí. Karkulka je sexuální pohádka, proto je červená. Karkulka už je holka v produktivním věku, takže vlk ji nesežere, vlk ji žere dlouho a s chutí. Ptejme se ale, co se stane, až Karkulka přijde domů a řekne, že byla znásilněná? A tohle máte ale všude. I tam, kde pohádka končí dobře a vezmou se. Jak bude pokračovat život Popelky, jejíž životní obzor končí někde za plotem, teď přijde do kultivovanějšího prostředí, kde všechny dámy jsou na ni naštvané, protože prince chtěly také, princ musí být nebetyčné jelito, když nedožene holku, která pajdá o jednom střevíčku, a ještě za ní pošle dva gentlemany, aby mu ji našli.

Kde lze najít příběh o Popelce v reálném životě?
Nebyla to moje klientka, ale Popelka, která dokončila tu pohádku dost tragicky, byla princezna Diana, která vstoupila do zámku a tam neobstála. Pohádka nám jednak ukazuje na ty životní švindly a jednak se ptá – co bude dál, když pojedeme v těch kolejích, ve kterých je to nastaveno? Lidé často v terapii říkají, že by rádi, aby to „bylo jako tenkrát“. A já jim na to říkám, že když to bude jako tenkrát, tak to půjde jako tenkrát a dojde to jako tenkrát. A kam to půjde dál? My samozřejmě nemáme křišťálovou kouli, ale můžeme se ptát, jak dopadají lidé obecně, když jednají určitým způsobem a kteří pojedou v těchto kolejích.

Jak se mění pohádky v poslední době?
Když si vezmete Perníkovou chaloupku – ta moderní doba, poslední desetiletí, se snaží všechno co nejvíc změkčit, ale rodiče ty děti do lesa normálně vyhnali. Ne, že je tam otec ztratil, zapomněl nebo zabloudili. Doma umírali hladem, rodiče se na to nemohli koukat, a tak je vyhnali do světa a doufali, že se o ně někdo někde postará. Někdy je ten mýtus natolik změkčený, že úplně ztrácí smysl. Vidět je to třeba v pohádce o princezně se zlatou hvězdou na čele.

Co je na Princezně se zlatou hvězdou jinak?
Když se zeptáte kohokoliv, proč utekla z rodné chaloupky, tak všichni řeknou, že před Kazisvětem, který vyhrožoval jejímu tatínkovi. Ovšem Božena Němcová to má absolutně jinak. Byl jednou jeden král, který měl tak krásnou manželku, že měla navíc ještě zlatou hvězdu na čele, leč štěstí jejich netrvalo dlouho, protože královna při porodu zemřela. Děvčátko, ač tak líbezné, že jméno Lada mu dali, ho naprosto neupoutalo, král chodí jako tělo bez duše a rádci mu radí, aby si našel jinou ženu. On ale říká, že královna ho zavázala, že kdyby si někoho hledal, že nesmí být míň krásná, než byla ona. A tak jde král hledat do světa, vrací se po patnácti letech s prázdnou a vstříc mu běží, jako přesný odlitek své krásné matky, princezna se zlatou hvězdou na čele. I vzedmuly se v něm všechny city a vzpomínky a rozhodl se, že překoná hory, které příroda mezi ně v tomto případě postavila, jak to píše Božena Němcová, a požádal svou dceru o ruku. Takže žádný Kazisvět. Tatínek-prasáček, incest jak hrom v českém bájesloví.

A to jsme zpátky u oidipského komplexu naruby, to je Elektřin komplex, a to je to, co musíme dohledávat ve všech těch vyprávěních, které vypráví pacient o svém životě a má tam všelijaké zakrývací manévry. Psychoterapie se pak, pokud je dynamická, podobá luštění pergamenu, kde to postupně odškrabujete.

Pohádky jsou hrozně milý projekční materiál, na kterém můžete ukázat spoustu reálných životních příběhů. Rád také zadávám pacientům úkol, aby sami napsali pohádku o svém životě, která začíná slovy „Byla jednou jedna holčička, jeden chlapeček…“. A paní přijde za týden, přinese tu vyprávěnku „Byla jednou jedna holčička, ta měla hodného tatínka a hodnou maminku a hodnou paní učitelku, hodnou vládu a hodné všechno, a pak přišla zlá nemoc“. A já říkám, že to je bezvadné, ale za týden zkuste přinést jinou pohádku. A později už se dozvídám kus pravdy, že byla jednou jedna holčička a té jednou maminka řekla „S tebou jsou furt starosti, my jsme tě vůbec neměli mít“, holčička šla za sestrou a ta jí říká „Ty to nevíš? Oni tě nechtěli!“, a to už je pak úplně jiná pohádka.

Takhle přes tu pohádku jde někdy náš život převyprávět s menší bolestí, než když to budu vyprávět jako sám o sobě. Současně taky v tom můžu vidět to, že i jiní to žili. Mýty i pohádky jsou o životech, které tady už byly. Myslím si, že když jsou moderní pohádky vygradované tak, že největší konflikt, který vás může potkat, je ten, že vás může píchnout včela, tak je to pohádka docela ničemná.

Radkin Honzák v Diagnóze F:
Lidé nejsou zvyklí s lékařem mluvit o svém osobním životě
O době „onlajnové“: Žijeme ochuzené vztahy
Psychopat jako predátor i génius

Pohádky v odborné literatuře:
Bruno Bettelheim: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době
Heinz-Peter Röhr: Závislé vztahy
Heinz-Peter Rühr: Hraniční porucha osobnosti