Puberta pod dohledem jeptišek
Bydlení na intru pod dohledem jeptišek je pro vrstevníky sedmnáctileté Magdaleny a patnáctileté Doubravky zajímavé téma. „Oni vždycky říkají ‚Aaa, jepťuchy…‘ a trošku si z toho dělají srandu. Ale už si zvykli. Stane se z toho střed každý konverzace,“ popisují holky, které v Praze studují Waldorfské lyceum. Magdalena pochází z Ústí nad Labem a Doubravka z Děčína. Povídám si s nimi v nové „čajovně“, kterou sestry na dnešní večer vybudovaly v jídelně. Objednala jsem si výborný jasmínový čaj, holky si nevyberou nic. „Je to dobrej nápad, ale my na to teď nemáme,“ smějí se obě a srkají se mnou z jednoho šálku.
Katolický dům studujících stojí v samém centru hlavního města a bydlí v něm 83 studentek, především středoškolaček. Přihlásit se může kdokoliv a intr je oproti jiným prý i docela levný. „Spolupracujeme s konkrétními školami – s chemickou Křemencárnou, máme holky z konzervatoře, z Alšáku, z Žižkárny, z Helichovky, z Hollarky, z různých gymplů, obchodek, takový pelmel,“ vyjmenovává členka řádu dominikánek, sestra Jordána. Nejmladším dívkám je 15 let a za studiem se stěhují z celé republiky. Odloučení od rodiny proto nebývá vždy jednoduché. „Trvá to tak dva až tři měsíce. Někdo si zvykne hned, někdo třeba pláče na pokojích, ale to se většinou poddá,“ dodává.
Pevný režim je pro intr typický, i když zrovna pro Magdalenu a Doubravku je až příliš přísný. Stěžují si hlavně na vycházky. „Musíme docházet do pěti hodin každý den, můžeme si vycházku prodloužit, ale musejí to podepsat rodiče, pokud vám ještě není osmnáct. Když jedeme na víkend, musíme mít podepsanou vycházkovou knížku,“ vysvětluje Magdalena. S Doubravkou předtím chodila na jezuitskou základní školu Nativity v Děčíně, kde obě také bydlely. „Tam nás nikdo vlastně nekontroloval a všechno se odehrávalo na principu důvěry a člověk to pak ani neměl důvod porušovat,“ říká Doubravka. Na internetu můžou brouzdat tak do půl desáté, ale holky ani nijak zvlášť nezajímá. Občas jdou na YouTube, Facebook nebo mail. „Mám ráda Orwella a teď čtu docela poezii,“ říká Doubravka. „Já zase čtu o Osvětimi, o koncentračních táborech,“ doplňuje Magdalena. Poslouchají hlavně alternativní hudbu, třeba českou skupinu DVA.
Kromě vycházek jsou dominikánské sestry přísné i v úklidu. Prý dokážou odhalit neumytou podlahu po jednom dni. „To je zkušenost,“ směje se sestra Jordána. Režim má dívkám sloužit i potom, co z intru odejdou. „Vždycky si udělím pět bodů za pořádek, napíšu si vycházku a jdu ven,“ hlásí prý sestrám s trochou nadsázky některé absolventky žijící už ve vlastním. Pokoje se známkují každý den – holky musejí mít ustláno, uklizený stůl, vynesený koš a samozřejmě vytřeno. „Boduje se od nula bodů, což je nehorázný binec, a pět je nejvíc.“
Za nezletilé svěřenkyně jsou jeptišky zodpovědné, kontrolují docházku do školy a také dohlížejí na to, aby se dívky rozvíjely směrem, který je baví. Nabízejí proto různé mimoškolní aktivity. Od ručních prací přes biologii až po sport a kulturu. V nabídce je i duchovní program, který holky můžou, ale nemusí využít. „Můžou se s námi chodit modlit. Jednou za měsíc máme za ně mši svatou, u nás v kapli. Účastní se pět šest holek,“ říká sestra Jordána. „Nebo máme tzv. Večery pod lampou, kdy můžou přijít a vykládat o životních tématech.“ V prosinci takový večer pořádaly. „Jmenuje se Pokec se sestrami aneb Zeptejte se, na co chcete, my vám, na co chceme, odpovíme. Od toho, jestli spíme v závoji, po to, jak se člověk dostal do řádu, nebo jak to máme s tou chudobou, jestli nemáme žádné peníze nebo můžeme chodit v civilu.“
A jak to teda je s tím civilem? „Můžeme. Jdeme si o to poprosit, protože hábit k nám patří. Takže ho sundáme, když jdeme třeba do přírody, na lyže, plavat. Člověk musí pečovat o své zdraví, aby tvořil společenství i na stará kolena a nebyl přítěží.“ I dívky v katolickém domě studujících svoje jeptišky občas vidí bez závoje. „Jedna sestra byla s holkama na horolezecké stěně, tam by se v hábitu zabila,“ směje se sestra Jordána a kroutí hlavou nad otázkou, že by si puberťačky někdy na intr pašovaly kluka. Něco takového prý u nich ještě nezažila.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
