Půlrok s Johnem Zornem

Toužíte po vykloubeném easy listeningu? Zásnubách jazzu s hardcorem? Barovce vytvořené náhodným taháním karet a stříháním not? Extrémním metalu se saxofonem? Zhudebněné strategii několika kolektivních sportů? Řízené velkoansámblové improvizaci? Avantgardním klezmeru? Komořině?
To vše a ještě mnohem víc má Zorn na skladě, většinou přímo na skladě svého vydavatelství Tzadik, na kterém k tomu všemu stíhá vypouštět do světa desky desítek jiných hudebníků v edičních řadách věnovaných ženám, extrémní japonské scéně, současným skladatelům, radikální židovské kultuře i filmové hudbě – jen jeho vlastní Filmworks již čítají pětadvacet titulů. Opulence, virtuozita, poučenost, extrém, neodmyslitelné kapsáče zvané zornovky – a přesto celosvětový úspěch; tak by se do pár slov dal shrnout umělecký příběh Johna Zorna.

Coby hudebník Zorn zdaleka neúčinkuje na všech svých albech. Mnohdy je přítomen jen jako autor. Z jeho letošní produkce mi přes uši přelétlo pět titulů a album Hen to Pan rovnou nese podtitul „John Zorn hrán jinými hudebníky“. Jde o nastudování a přearanžování tří Zornových vážnohudebních kusů. Z díla pro dvě cella Ouroboros se zde například stává nářez obohacený o nikterak zdrženlivé bicí.

Zorn Hen to Pen .jpg

Na ostatních letošních novinkách Zorn také nehraje, výjimkou je jen třetí díl varhanních improvizací Hermetic Organ, tentokrát z festivalu soudobé vážné hudby v britském Huddersfieldu. Varhany tu mnohdy zní jako generátor hluku, chrám Páně, s nimiž si jejich zvuk obvykle spojujeme, je v Zornových instantních kompozicích přítomný spíš latentně. Zorn naplno experimentuje s možnostmi nástroje a odhaluje jeho netušený zvukový potenciál.

CD Pellucidar je pátou nahrávkou Zornova aktuálně nejmilejšího instrumentálního ansámblu, sexteta, v němž se klávesy Jamieho Safta, vibrafon Kennyho Wollesena a perkuse Cyra Baptisty potkávají s hrou dvorního kytaristy Toma Waitse Marca Ribota a basou Trevora Dunna, známého mimo jiné z Pattonových Fantomas. Bubnuje Joey Baron, ten, kterého jsme za bicími viděli v roce 2000 při jediném Zornově koncertu v Čechách, a je to krásný easy listening s nejrůznějšími exotickými názvuky. Tématem tentokrát není půlnoc ani liché vědy, nýbrž specifické rozkoše fantasy literatury. Není vyloučeno, že ve stejné době, kdy dohlížel na nahrávání této něžné lahůdky, Zorn instruoval i trio John Medeski, Kenny Ghohowski a Matt Hollenberg. Výsledek s názvem Simulacrum ukazuje třeba to, že i jazzmani mohou být schopnými metalisty a jde to i bez basy.

Když John Zorn slavil šedesátiny, oslovil své oblíbené spolupracovníky z řad vokalistů, aby si vybrali jeho libovolnou kompozici a udělali z ní písničku. Album The Song Project Live at Le Poisson Rouge – z celé várky nejpestřejší a nejdivočejší, vlastně jakýsi alternativní mikrokatalog několika Zornových strategií – ukazuje, jak to kapele po návratu z evropského turné znělo doma v New Yorku. Zpívá Mike Patton, ansámbl diriguje sám neúnavný neveterán John Zorn.