Rafael vs. rýže. Čína. Díl druhý

Kdesi v podvědomí kohokoliv, komu se svěřím se svým problémem, že omylem vlastním přibližně o 5 kg rýže víc, než jsem schopen za život spotřebovat, se velmi rychle zrodí doporučení: „Tak si uvař třeba čínu, ne?“ Co taková čína ale je, natož jak se vaří, mi už nikdo schopen říct nebyl.

Kdybych měl stručně analyzovat představy lidí okolo sebe, od kamarádů po babičku, o tom, v čem spočívá nebo naopak nespočívá čína, většinou by se protínaly ve dvou bodech: čína je z rýže a je v ní maso. Drtivá většina dotázaných je také přesvědčena, že čínu dělá čínou hlavně omáčka, kterou jsou její dva výše zmíněné pilíře zality.

Rafael vs. rýže. Kde je můj varný sáček? Díl první

• Upravit
• Smazat

Na jedné straně neúprosný vnitřní požadavek na zachování kvality stravování, na straně druhé naprostá nevole investovat čas a peníze ze všech čerstvě zpřístupněných krás světa zrovna do jídla. Přesně to tě, milý studente, čeká hned, jak se odstěhuješ od rodičů. 

Dnešní díl, který si můžete poslechnout kliknutím na ikonku „Play“ v tomto článku, proto mapuje mé svízelné putování za objevením prapodstaty číny. Za tou neuchopitelnou substancí, která v očích nás Čechů šmahem změní rýži s masem v kýženou čínu.

Úplně snadná pouť to nebyla, protože už první, nejbližší provozovna, na kterou jsem při své cestě za poznáním orientální kuchyně narazil, nabízí na asi čtyřiceti mastných stránkách plných pravopisných chyb nepřeberné množství čín. Rýži s masem si tam totiž mohu dát po sečuánsku, po thajsku, na medu, na citronu, s bambusem a houbami, s ananasem, s mandlemi, s omáčkou kung-pao, s pekingskou omáčkou… nebo samozřejmě takzvaně „voňavou a křehkou“.

Objevil jsem nakonec kouzlo číny jako Marko Polo, nebo jsem dál zůstal odkázaný na smažené nudle z olejem páchnoucí asijské restaurace? Nebudu prozrazovat, ale ve finální části audioblogu jako vždy najdete i recept, dnes konkrétně na čínu à la Rafael.

A příště si radši dáme pauzu a místo učení uvařit jídlo se ho naučíme fotit.