Rasismus a třídní boj už ve školce? Děti se učí rychle, říká dětská psycholožka Patricia Ramsey
„Ty si s náma nebudeš hrát, protože nejsi z Ameriky,“ slýchala psycholožka a pedagožka Patricia Ramsey od předškolních dětí, když zkoumala, jak si hledají kamarády. Ramsey v rozhovoru vysvětluje, kdy děti přebírají rasové a kulturní předsudky, proč je důležité, aby se lidé z různých vrstev setkávali, i mluví o důležitosti multikulturního vzdělávání.
Patricia Ramsey je profesorka psychologie a pedagogiky, už od 80. let se věnuje dětské vývojové psychologii a multikulturnímu vzdělávání. Ve svých výzkumech se zabývala například tím, jak děti vnímají rasové nebo sociální rozdíly nebo jak si hledají přátele.
Existuje něco jako vrozené stereotypy? V jakém věku začínají děti vnímat a kopírovat předsudky, se kterými se setkávají v rodině?
Velmi brzy. Jednou jsem dělala výzkum ve školce, kam chodily děti různých ras. Ukazovala jsem jim fotky neznámých dětí a ptala se jich, s kým by se kamarádily, kdo je jim sympatický nebo nesympatický a podobně. Vzpomínám si na jeden dramatický případ, ale zdaleka ne ojedinělý – jednomu bílému chlapečkovi, byly mu asi čtyři, jestli si dobře vzpomínám, jsem ukazovala fotku holčičky afroamerického původu a on řekl: „Jé, já nesnáším všechny tyhle černý, všechny bych je vykopal a vyhodil z práce.“ To bylo celkem zajímavé tvrzení na jeho věk. Později během rozhovoru jsem mu ukázala fotku dětí z jeho třídy a zeptala se ho, s kým se kamarádí, a on ukázal na afroamerickou holčičku. Můžeme z toho vyvodit, že děti přebírají předsudky a postoje od svého okolí, i když jejich osobní zkušenost jim odporuje. Měl kamarádku, která byla černá, ale měl zároveň tu obecnou představu o černoších.
Dělali jsme spoustu různých pozorování ve školkách a musím říct, že děti jsou velmi chytré. Nikdy neříkají podobné věci před učiteli, ale pak je slyšíte říkat: „Ty si tady nemůžeš hrát, protože ty nejsi z Ameriky.“ Nebo: „Nebudeš si s náma hrát ve vodě, protože by pak byla špinavá,“ To říkají bílé děti dětem s tmavší pokožkou a tak podobně. Ale dávají si pozor, protože vědí, že něco takového učitelé nechtějí slyšet. Děti se prostě učí rychle.
Proč je podle vás důležité, aby se děti z různých skupin setkávaly? Je to důležité i pro jejich psychologický vývoj? Někteří lidé si myslí, že je vlastně přirozené, když se bílí baví s bílými, bohatí s bohatými…
Myslím, že je to velmi důležité, i když je to těžké, protože lidé z různých skupin většinou žijí v jiných čtvrtích, bohatší mají na soukromé školy a tak dále. Ale výzkumy ukazují, že děti, které navštěvují školy, kam chodí děti z různých společenských vrstev, mají pak k jiným skupinám pozitivnější a tolerantnější přístup. Neplatí to samozřejmě stoprocentně, ale většinou to tak je.
Lidé mají přirozeně tendenci sdružovat se s lidmi, se kterými se cítí dobře, kteří jsou jim podobní, to tak bude vždy. Zároveň je ale prospěšné, aby se děti učily spolupracovat a fungovat i s lidmi z jiných skupin, aby se u nich budoval pocit sounáležitosti se skupinou, který bude silnější než rozdíly mezi jejími členy. Ve Spojených státech máme trochu nešťastný vzdělávací systém. Školy jsou financovány z majetkových daní. A to, jak vypadají, hodně závisí na místním společenství. Chudé komunity tak mají jen chudé, špatně vybavené školy, bohaté komunity naopak velmi dobré školy. A přesvědčit rodiče, aby poslali děti do jiné školy, je samozřejmě těžké. Ve Státech si nejsou rovny ani samotné školy, takže dětem z různých sociálních vrstev se tak dostává naprosto odlišného typu vzdělání, a to se nebavíme jen o extrémních rozdílech mezi chudými a bohatými dětmi, ale velké rozdíly jsou i mezi bohatými a střední třídou.
Zabýváte se multikulturním vzděláváním, co si pod tím vlastně máme přesně představit? V Česku termín multikulturní u některých lidí vyvolává negativní emoce, bojí se, že by multikulturní vzdělávání mohlo ohrozit jejich hodnoty…
Multikulturní vzdělávání se především dost změnilo. Začalo se s ním v 70. letech v souvislosti s hnutími za lidská práva. Školy se snažily o větší integraci, ale tehdy se multikulturní vzdělávání pojímalo tak, že se učilo o odlišných zvycích, tradicích různých skupin a podobně. Dnes to označujeme jako turistické kurikulum, protože na jiné kultury takhle nahlížíte jako turista. V současnosti se spíš poukazuje na nerovnosti ve společnosti, sociální nespravedlnost, věnuje se tomu, kdo je a není privilegovaný, kdo drží moc, snaží se podporovat rovnost mezi lidmi. Pokouší se porozumět celému společenskému systému, ekonomice, politice, rasovému, sociálnímu i kulturním rozdělení společnosti. Snaží se pochopit, jak to celé funguje a co se dětí vlastně učí, protože ony se nakonec vždy naučí to, co je obklopuje.
Situace v USA mi přijde docela ironická, v Deklaraci nezávislosti, na kterou jsme tak pyšní, se píše, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni. Děti přitom denně vidí, že to tak ve skutečnosti není, že se se všemi lidmi nezachází stejně. Multikulturní vzdělávání je pokusem řešit tyhle problémy a naučit se o nich přemýšlet jak v globálním kontextu – jak náš systém a země funguje a kdo z toho systému těží a kdo ne –, tak i jak se projevují třeba v konkrétní školní třídě nebo čtvrti. A v ideálním případě by se mělo podařit nějaké negativní procesy zvrátit.
A potřebujeme nálepku multikulturní vzdělávání? Nemělo by k rovnosti všech lidí vést každé vzdělávání? Když něco nějak pojmenujeme, vždy se najde někdo, kdo se proti tomu bude chtít vymezit…
Souhlasím! Bylo by skvělé, kdyby veškeré vzdělávání vypadalo takhle. Nechceme multikulturní vzdělávání nějak vydělovat, neříkáme: tohle je „normální“ vzdělávání a tohle multikulturní. Podle mě by se multikulturní přístup měl prolínat celým vyučováním. I při řešení matematických úloh se můžete věnovat nerovnosti. Když vyučujete přírodní vědy, můžete se zabývat třeba tím, jaký může mít klimatická změna dopad na různé skupiny obyvatel.
Ve Státech používáme pojem multikulturní i proto, že je velmi těžké implementovat tyto přístupy do vzdělávání a přesvědčit učitele a úředníky, aby se na věci zkusili podívat jinak. Postoje a názory dospělých jsou vůbec tím nejtěžším, s čím se setkáváme. Musíte lidi přesvědčit, aby sami začali přemýšlet, jaké jsou jejich postoje, kým vlastně jsou, jaké je jejich místo ve společnosti, jak se dívají na jiné lidi, a to může být i nepříjemné. A není to o tom, že my někoho učíme, i já se neustále učím. Nikdo z nás nikdy nebude perfektně „multikulturní“, je to spíš o neustálé snaze být otevřený, tolerantní a pokorný.
Změnily se děti za těch několik desetiletí, co se jim věnujete? Mezi dospělými například přibývá psychických problémů, především depresí. Pozorujete u dětí něco podobného?
Na to je těžké odpovědět, protože já sama jsem se za tu dobu změnila, takže mám dost jiné názory na svět, než když jsem začínala s kariérou. Myslím, že můžu spíš mluvit o univerzitních studentech, protože to je skupina, se kterou se pravidelně setkávám po dlouhá léta. A u nich opravdu vidím čím dále více depresí a úzkostí. Byla jsem skutečně překvapená, kolik studentů bere nějaké léky. I na základních školách, nebo dokonce ve školkách se čím dál víc setkáváme s tím, že děti mají psychické problémy, ADHD a podobně. Samozřejmě bych si přála znát odpověď na otázku, proč to tak je. Myslím, že jsme mnohem víc vytržení ze svých komunit a společenství, rodiny jsou víc rozdělené, ve Státech jsou lidé velmi zaměstnaní, takže mají málo času na sebe a své blízké. Lidé jsou pořád pod tlakem, od dětí se očekává, že budou ve všem excelovat – moje dítě musí být génius, moje dítě musí být fotbalová hvězda a podobně. A to je pro děti samozřejmě velmi těžké. Musím se přiznat, že jsem ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy jsem vyrůstala, všechno bylo mnohem klidnější. Nechci být ale jenom negativní, dnešní děti mají mnohem sofistikovanější pohled na svět. I díky médiím se toho o světě dozvídají mnohem víc a to se dá využít k tomu, aby byly více empatické a otevřené k druhým.
Jak si ty nejmenší děti hledají přátele? Zajímá děti ve školce třídní původ? Poslechněte si celý rozhovor.
