Reed a Metallica: Svůdná Lulu

30. říjen 2011
02470194.png

Albová spolupráce Loua Reeda a Metallicy by se dala označit za opravdu neočekávaný dýchánek a, chceme-li pokračovat v mytologicko-filmových odkazech, za souboj titánů. Plodem mesaliance je dvoudisková holčička jménem Lulu s oficiálním datem narození 31. října.

Dítko jménem Lulu bylo počato v roce 2009, kdy se na pódiu 25. výročního koncertu rock’n’rollové síně slávy vystřídala Metallica s Louem Reedem. Po vystoupení si obě strany začaly pohrávat s ideou natočit něco spolu – že se věci opravdu daly do pohybu, ohlásil až letos v únoru kytarista Metallicy Kirk Hammett. Původním plánem bylo, že Metallica natočí několik Reedových skladeb, které se v písničkářově archívu skrývaly v podobě demosnímků. Mezi archiváliemi se skrývalo i devět písní, které Reed napsal pro divadelní představení Lulu – inscenaci her Duch země a Pandořina skříňka německého dramatika Franka Wedekinda, který zemřel v roce 1918.

Dvojice her Lulu vypráví o náruživé německé tanečnici, která nekouká, co kolem lítá, a stýká se s těmi nejbohatšími muži, aby nakonec skončila jako chudá prostitutka. Wedekind ve svém díle posunul hranice toho, co bylo v divadle přelomu 19. století přijatelné a co ne – Lulu otevřeně zobrazuje násilí i erotiku a vedle lesbiček se v ní objeví i Jack Rozparovač, na jehož roli si pomýšlel sám dramatik. Lulu inspirovala slavného německého filmaře němé éry G. W. Pabsta k filmu Pandořina skříňka a předního skladatele druhé vídeňské školy Albana Berga k opeře nesoucí jméno hrdinky. A nyní jsou na řadě Reed s Metallicou.

02470184.jpeg

Máme-li se na dva disky dlouhých skladeb dívat prizmatem souboje titánů, je tím dominantnějším gigantem jednoznačně Reed, už proto, že se zhostil drtivé většiny sólových vokálů. Metallica za ním místy trashově odsekává, jindy je baladičtější, po celou dobu trvání dvojalba si ale drží svůj suchý, čistý zvuk. Díky tomu Lulu výrazně připomíná pozdní Reedova rocková alba, jako jsou díla z 80. let nebo mistrovské Ecstasy z 90. let. Reed, který kdysi coby lídr Velvet Underground platil za krutého krotitele zpětných vazeb a zvukové špíny, se na sólové dráze veškerého randálu vzdal ve prospěch zřetelné odtažitosti a Metallica mu nyní jde dokonale na ruku. Ano, občas si na Lulu zazpívá i James Hetfield a pohostinsky zazní zvuky smyčců a elektroniky. Přes to všechno není Lulu ničím jiným než další Reedovou sólovkou.

Reedův dobře propečený zvuk byl na jeho 20 a více let starých albech pro leckoho nestravitelný, postupem času se ale ukazuje, že se jedná o dokonalý doprovod pro zpěvákův čím dál starší hlas. Místy připomíná projev Johnnyho Cashe na sérii alb American a v mixu je vypíchnut tak, aby nerušeně šeptal nad metalovou vřavou doprovodné skupiny (ničím jiným tu Metallica opravdu není). Obdivuji pány Hetfielda a spol. za to, že v rámci spolupráce poznali, kde je jejich místo, a dokonale slouží kvalitnímu písňovému materiálu, i díky této pokoře je Lulu opravdu svůdná. I když má v oku temný stín a milování koření bolestí. Jen nerozumím příměru Larse Ulricha, že album zní, jako kdyby metallicovské album …And Justice For All nahráli Ramones. Myslím, že pan bubeník se mýlí.

Spustit audio
autor: Petr Ferenc