Reportér Ivan Motýl napsal komiksový pomník ostravským feťákům a alkáčům. Je ve verších

Z knihy Struska
Z knihy Struska

Zdá se, že autoři knihy Struska vsadili na ošklivost. Začali názvem odkazujícím k odpadu a spálenině, pokračovali hnusnou hnědozelenou barvou obálky, která připomíná nejodpudivější odstín na světě – Pantone 448 C. A ani po otevření knihy se situace nezlepší. Na čtenáře útočí expresivní kresba hnědých tahů a přes ni tučně vyražené černé verše z Ostravy. Zdánlivě hnusné balení ale skrývá obecně atraktivní formu – komiks. Jen si k ní autoři zkouší proklestit vlastní cestu.

Ivan Motýl, novinář, básník, galerista a v neposlední řadě ostravský patriot, se Struskou v zásadě debutoval ve svých více než padesáti letech. Od první sbírky Zloděj v sklenici (1991) vydané samizdatem své verše sice deklamoval na autorských čteních a vydával časopisecky, ucelenou sbírku ale odmítal. Zčásti proto, že v rodině už básní jeho bratr Petr, zčásti proto, že raději pije pivo, a hlavně mu nesedí obvyklá podoba básnických knih. Tou jinou cestou zkouší být spolupráce se sochařem Petrem Szyrokim z Karviné, kterému táhne na třicet.

Se Szyrokim je spojuje silný vztah k umění, oba píší poezii vycházející z podobných inspiračních zdrojů, a v neposlední řadě je spojuje i region, v němž žijí většinu života a který je řečeno s kýčovitým bardem „razovity“. Motýlovy verše díkybohu nejsou Nohavicova aktuální selanka a spíše než na mainstreamové lyrice staví na epice každodennosti maloměsta se značně nejistou budoucností. Pro ty, kteří se chystají namítnout, že Ostrava je třetí největší město Česka, je dobré poznamenat, že čerstvě probuzené centrum města nejde srovnat s městskými částmi Muglinov či Heřmanice a že dealera pervitinu tu člověk pořád najde snáz než prodejce belgických hranolků. Témata Motýlových veršů jsou tak jasně ložená: komplikované dědictví hornické minulosti, zklamání z devadesátek a současnost ulic plných drogově závislých, ze kterých lze odbočit nanejvýš do nejbližší putyky. V souhrnu to nezní zrovna originálně, ale zdá, že s tím Motýl a Szyroki ani nepočítají. Spíše zkoušejí předat zprávu o městě, které se navzdory zajímavému kulturnímu kvasu stále příliš neproměnilo.

Z knihy Struska

A zatímco v první třetině knihy mluví ještě každý sám za sebe a svými výrazovými prostředky, později se jim opravdu daří text propojit s kresbou. V tom jim značně pomáhá grafik Jan Čumlivski, který se nebojí netlačit na pilu a klidně nechat i několik stran veršů pouze na hnědém pozadí bez kreseb. Především na stránkách, kde z veršů zůstávají jen reálná jména ulic a kdy každé doplňuje jeden panel nebo motiv ve větším obrázku, získává kniha dynamiku komiksu. A před čtenářovýma očima pak jasněji vykvétá realita současné Ostravy, i když třeba zrovna sedí v pražské kavárně o více než tři sta kilometrů dál na západ. Když Motýl v závěru přidá i přepis jmen z místního pomníku padlým rudoarmějcům, kteří zemřeli coby teenageři, kruh se uzavírá. Nihilismus je lákavější pro mladé, protože si ve své nevědomosti myslí, že mají čas. Motýl se  Szirokym ale vzkazují, že se pletou častěji, než by si kdokoliv přál, zvlášť na periferii. A prozření pak bývá hnus.

V čem je unikátní komiksová kniha Struska od Ivana Motýla a Petra Szyrokého? A co nám říká o atmosféře a stavu současné Ostravy? Poslechněte si recenzi Kateřiny Čopjakové.

Struska: Ivan Motýl, Petr Szyroki, 136 stran, Větrné mlýny (2019).