„Rodinný film je o vás všech,“ říká režisér Olmo Omerzu a herečky Křenková a Boková

19. únor 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03572364.jpeg

Do českých kin vstoupil snímek s ironickým názvem Rodinný film. Olmo Omerzu v něm s odstupem režiséra přírodovědných pořadů pozoruje pražskou rodinu poté, co rodiče odjedou na dlouhou dovolenou a děti nechají doma samotné. Jednou z hlavních postav filmu se pak nečekaně stává pes.

Omerzu debutoval skvělým snímkem Příliš mladá noc, která se promítala na Berlinale, Rodinný film si vysloužil několik pochvalných recenzí známých filmových magazínů díky účasti na festivalu v San Sebastianu. Kromě neobvyklých dramaturgických postupů si všímají herečky Elišky Křenkové, která je největším českým hereckým objevem za dlouhou dobu. Na Radio Wave přišli Rodinný film představit Olmo Omerzu, Eliška Křenková a Jenovéfa Boková.

Už v době, kdy se mluvilo o vašem předchozím filmu Příliš mladá noc, jste v rozhovorech říkal, že promýšlíte snímek s pracovním názvem Rodinný film. Vyplynul nápad na Rodinný film z Příliš mladé noci, jejíž postavy byly svým způsobem taky členy takové hodně podivné, nemocné rodiny? Rodina v Rodinném filmu taky není úplně „v pořádku“.
Olmo: Ty dva snímky jsou dost odlišné, jsou tam motivy, které se opakují, ale kvůli divákům, kteří předešlý film viděli, bych to tolik nespojoval, tón obou filmů je dost jiný. Rodinný film je přístupnější než Příliš mladá noc, která je v něčem uzavřenější a radikálnější. Taky princip psaní u obou scénářů byl jiný, u Příliš mladé noci jsem se vůbec nechtěl ztotožňovat s postavami, v tomhle filmu jsem se mohl v určitých chvílích ztotožňovat se všemi. Všichni mi byli hodně blízcí.

Takže tam žádná návaznost nebyla?
Olmo: Ani moc ne. Po Příliš mladé noci jsem narazil na takový článek v novinách, byla to kratičká zpráva o tom, že dva důchodci se plavili po oceánu, kvůli bouři ztroskotali a ztratil se jim pes. Mysleli si, že je mrtvý, ale nebyl. Někdo ho pak objevil na jiném ostrově. Ten nápad, že bychom se uprostřed dramatického děje filmu odstřihli od příběhu a ocitli se na ostrově, kde pozorujeme psa Robinsona, mi přišel hodně zajímavej. V tom smyslu, co by ten pes mohl pro ten film představovat.

Což je zároveň důvod, proč jste při práci na filmu zaujal, jak píšou zahraniční recenze, „antropologický odstup“, s jakým sledujete členy rodiny, hledisko přírodovědných pořadů, na které se tam naráží.
Olmo: To mi přišlo v něčem hrozně zajímavý. Jak pojmout příběh, který v určitém momentu může být docela melodramatický. Všechno je to zároveň příprava na toho psa, který se stane metaforou rodiny. V době, kdy jsem o tom filmu začal uvažovat, jsem narazil na fenomén videí na YouTube, kde kočky hrajou na piano a tak, různá zvířata se zlidštěnými rysy v nich různě vyvádí. Ta videa mají obrovskou sledovanost, přišlo mi to zvláštní, že lidi se radši dojímají nad blbostmi se zvířaty než nad lidským osudem. Často se zastavují u bezdomovců, vedle kterých leží pes, a ten je dojímá víc, chtěli by víc pomoct tomu psovi než tomu člověku. To mi přijde problematické a ten film se toho v hodně segmentech týká.

Ve zmiňovaných zahraničních recenzích magazínů Variety nebo Hollywood Reporter se člověk může dočíst, že Eliška Křenková je velký objev Rodinného filmu a že agenty bude asi zajímat, jestli bude do budoucna umět hrát v angličtině. Co na to říkáte, Eliško, na ty pochvaly i na tu poznámku s angličtinou?
Eliška: Jsem za to docela vděčná.
Jenovéfa: A chodíš na angličtinu.
Eliška: To jsem chodila i předtím, tak jsem to teď trochu zintenzivnila… No ne, hrozně si toho vážím, jsem z toho nervózní, protože najednou bylo té chvály moc. Ale jsem samozřejmě ráda, že jsem zaujala.

03572750.png

Hrála jste v několika televizních seriálech i filmech, ale v poslední době se u nás netočí zrovna přelomové věci. V jakých věcech byste si přála hrát? Jsou to filmy jako Rodinný film?
Eliška: Určitě, to je můj šálek čaje. Taky teď dělám jiný krásný projekt, seriál Pustina pro HBO. Nedá se to sice s Rodinným filmem srovnávat, ale obě dvě věci mají přidaný hodnoty a hloubku, je hrozně příjemný a zajímavý hrát v takových projektech s takovými zajímavými lidmi.

Jenovéfa Boková má v porovnání s Eliškou nenápadnou, až nevděčnou roli. Je takovým praktickým průvodcem filmem, ale nikdy se pozornost nesoustředí přímo na ni. Říkám si, že hrát takovou roli muselo být dost těžké. Jak jste vy sama nad rolí Anny uvažovala? Ze scénáře se o ní člověk moc nedozví.
Jenovéfa: Já té roli říkám frigidní hodná dcera. Ale chci říct, že tam bylo hodně materiálu, který jsme nepoužili, byly tam scény, které by o Anně řekly trochu víc. V tom příběhu to nakonec nebylo tak důležitý, takže tam nejsou a ono to nevadí. Moji roli vnímám jako sestru, která má zároveň divokou kamarádku, chtěla by si užívat taky, ale řeší spíš svoji rodinu, bratra. To je moje úloha ve filmu, každý tam máme svůj prostor, ten můj nebyl větší, ale myslím, že to vůbec nevadí.

03572748.png

Zahraniční weby a magazíny o filmu mají v poslední době jedno hodně oblíbené téma: herečky, ženské herecké role, herecké příležitosti pro ženy, kterých je v porovnání s těmi mužskými pořád méně a jsou méně barvité, víc stereotypní. České prostředí je v mnoha ohledech úplně jiné. Zajímalo by mě, jak ho v tomhle vnímáte vy dvě – mladé, nadějné herečky. Jaké jsou vaše možnosti, co vás tady může čekat, co vás může naopak brzdit?
Eliška: Musím říct, že je to asi trochu pravda. Role holek opravdu nebývají barevné, proto jsem vděčná za roli Kristýny, fakt jsem si zahrála. Může to být tím, že scenáristů je víc než scenáristek, možná si tou ženskou látkou, ženskými charaktery, nejsou tak jistí. Dobrých ženských rolí je totiž o dost míň a je to ještě paradoxní v tom, že ženských hereček je víc – když se kouknete na ročníky na vysokých školách, tak je tam vždycky víc holek.
Jenovéfa: Já ale zůstávám optimista, protože poslední dobou, kdy vznikl film Schmitke nebo právě Rodinný film, už tvoří generace, která není zatížená komunismem a podobnými věcmi. Věřím, že to bude dobrý.

Olmo: Možná je to tím, že naše generace už pochopila, že nejde film zafinancovat z jednoho zdroje, třeba z jednoho státního fondu, že musí peníze získávat z několika stran, ze zahraničí. Takže ty projekty musí být univerzálnější, ne tolik uzavřené do malé bubliny. Často s tím souvisí i spolupráce s herci z jiných států, takže se pro mladé herce otevírá možnost hrát na projektech v zahraničí, což tomu všemu pomáhá. My máme koprodukci složenou z pěti zemí, takže alespoň v těch pěti zemích ten film půjde do kin. Zároveň se nám ale ozývají jiné země, teď třeba Turecko, může se to objevit všude po světě.

V Rodinném filmu je docela pestrý ansámbl herců, kromě holek třeba „renomovaná star“ Karel Roden, původně divadelní herci Martin Pechlát nebo Vanda Hybnerová nebo taky úplný nováček Daniel Kadlec v roli Erika – bylo pro vás důležité je nějak vzájemně sladit? Jak jste uvažoval nad svými herci jako nad celkem? Rodinný film i Příliš mladá noc jsou dost herecké filmy.
Olmo: Ta rodina je tady hodně podstatná – v tom smyslu, že by si herci měli být navzájem podobní. Když jsem psal, tak jsem měl před očima nejdřív Martina Pechláta a Karla Rodena, kteří hrají bratry. Pak se to skládalo nějak postupně, podle podobnosti a pocitu z těch postav.

Jak konkrétně jste nad nimi uvažoval?
Olmo: Těžko říct, castingem se hodně zabývám, spolu s Mirkou Hyžíkovou, která byla castingovou režisérkou toho filmu, jsme nad tím hodně přemýšleli. Ale zároveň hodně těch věcí vzniká intuitivně. Člověk si nejdřív vymyslí nějaký základ – kdo by třeba mohl představovat postavy nějaké vyšší společenské třídy nebo vyšší střední třídy. Takové postavy jsou v českých filmech poměrně neobvyklé, my k nim ale nejsme nijak parodičtí, nijak zvlášť je neironizujeme. No a pak to sbírám podle pocitů z jejich kombinací, intuitivně. Když vím, že Eliška bude hrát Kristýnu, přemýšlím, jaký bude kluk, který bude hrát Erika, protože spolu mají hodně scén a jejich milostná linka je důležitá. Opravdu hodně těch věcí vzniká intuitivně.

Mám dojem, že vás moc nezajímá sociální kontext, ale spíš způsoby, jakými se dají překračovat hranice psychologického filmu, je to tak?
Olmo: No ano. Sociální kontext tady v něčem podstatný je, protože se to týká rodiny, která je zařazená do vyšší společenské třídy, takže nějak se tím zabýváme, ale zároveň, když se zavřeme do bubliny rodinných témat, hledáme mezilidské dramatické spoje a vyprávíme tak o společnosti jako takové. Rodina je společnost v malém. Ale herci mě zajímají hodně, zabývám se jakýmsi realismem, vytváříme hodně dramatických situací, které pak vyvíjíme docela neklasicky.

Variety definuje Rodinný film jako něco, na co by se jednotliví členové rodiny asi dívali spíš v oddělených pokojích. Já osobně vnímám jak v Příliš mladé noci, tak v Rodinném filmu velkou dávku ironie, až takový ironický škleb v pozadí. Zajímalo by mě, jestli pro vás bylo během práce na filmu tématem třeba i to, jestli ten film bude vtipný, třeba jen nenápadně.
Olmo: Ironie je mně strašně vlastní, takže spíš přemýšlím nad tím, jak ji dávkovat vůči tématu, které beru vážně. Může se totiž proměňovat v cynismus. Často se zabývám předpříběhy postav, které v tom filmu mám, třeba i těch, které tam jsou docela málo. Zajímají mě, chci jim být blízko. I když nemají tolik prostoru, tak chci, aby na tom plátně žili plnohodnotně. Ale o ironii se moc nesnažím, protože ji tam vždycky budu mít, spíš se snažím, aby ty filmy nebyly cynické. To by mi připadalo jako autorská prohra, vzhledem k tomu, jak by se autor měl stavět k tématu.

Jste původem ze Slovinska, máte vystudovanou FAMU, někde jste zmiňoval, že z filmů slavných absolventů FAMU se vám líbily filmy Věry Chytilové. Jak se vy sám vnímáte v kontextu českých filmů?
Olmo: Já jsem byl dva roky v dílně paní Chytilové, pak jsem byl u pana Němce. Naše filmy si nejsou podobné, ale bylo mi hrozně blízké, jak k věcem přistupovala, připadalo jí důležité, jaký postoj zaujímá režisér k tématu. Hrozně moc jsem z těch dvou let u ní dostal. Že bych napodoboval někoho z českých nebo cizích režisérů, mi nepřijde, mám spoustu autorů, kteří mi přijdou blízcí, často se dívám na nějaké scény, které mi připadají důležité v rámci cvičení s mizanscénou, s režií a tak dál. Už na škole jsem se ale snažil vyvinout si vlastní styl, který se hodí k typu příběhu a který by mi byl vlastní.

03572747.png

Vaše filmy jsou hodně úspěšné, Příliš mladá noc se promítala na Berlinale, Rodinný film na festivalu v San Sebastianu, co z těchto i jiných úspěchů je pro vás nejdůležitější?
Olmo: Pro mě je nejdůležitější, aby se ty filmy dostaly do kin v zahraničí. Všichni teď bojujeme s tím, že diváci přestávají chodit do kina. Existují i radikální názory, že kino zmizí a všechno se to přesune do nějakých jiných platforem a do televize. Já zároveň nejsem úplně příznivcem seriálů, mám radši formát hodina a půl, který je víc uzavřený a soustředěný. Bylo by dobré, kdyby fungovala nějaká evropská síť, která by nebyla naplněná jenom hollywoodskými filmy. Problém evropského filmu je v tom, že se těžko propaguje, protože moc neznáme herce, tváře. V 70. letech naši rodiče uměli napočítat několik francouzských nebo italských herců a těšili se na jejich filmy, protože se šli podívat právě na ty herce. Dneska nikdo evropské herce nezná, možná anglické, protože hrají v hollywoodských filmech. Byl bych rád, kdyby se evropská kinematografie spojila a vytvořil by se nějaký „star systém“, protože by to bylo jednodušší z hlediska produkování. Dnes se všechno odehrává na festivalech, což je oukej, ale ten okruh lidí je dost uzavřený, chceme přece, aby se ty filmy dostaly k normálnímu publiku.

Na závěr chci poprosit Elišku a Jenovéfu, aby se pokusily říct svoji zkratku nebo definici Rodinného filmu. Co pro vás znamená?
Všichni: To je hrozně těžká otázka.
Jenovéfa: Já mám potíž něco objektivně posoudit, když s tím půl roku žiju. Svýmu dítěti taky neřeknete, že je ošklivý, protože je vaše. Ten film je pro mě úplně skvělej, jsem vděčná, že si mě Olmo vybral, protože je to přesně to, co bych chtěla, aby se u nás dělalo, ani bych v tom nemusela hrát. Jsem ráda, že Olmo šel do Prahy a na FAMU a je tady…
Olmo: Já bych rád zdůraznil, že ten film se nechce zaměřit jenom na jednu generaci, všichni se s ním můžou ztotožnit, protože se týká rodiny a rodinných problémů. Nás zajímalo, co představuje rodina v dnešní společnosti, není to jenom film pro naše kamarády, je to film pro všechny.

Eliška: Když se podíváte na rodiny okolo vás, tak to často vypadá dost idylicky, ale když se dostanete blíž, tak zjistíte, že všude jsou stará tajemství a věci, o kterých už se nemluví.
Jenovéfa: A o tom je Rodinný film…
Eliška: … a proto by to mohlo být blízký všem generacím, protože se to všech týká.
Olmo: Hodně lidí se snaží vytvořit idylickou rodinu, ale všichni víme, že neexistuje. Zároveň existuje hodně představ o tom, jak by měla vypadat, které ale nikdy nemůžeme naplnit – v tom je ten vnitřní paradox.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio