Román markýze de Sade je teď národním pokladem. Jaká byla cesta z Bastily na ministerstvo kultury?
Markýz de Sade strávil velkou část života ve vězení nebo v blázinci, do žaláře ho přivedla záliba v bičování a silných afrodisiacích. Dost se tu ale rozepsal. V rukopisech napsaných ve vězení pozdější psychiatři viděli katalog sexuálních deviací, surrealisté je četli jako pokus o „ustavení skutečné mravouky“. V prosinci zachránilo francouzské ministerstvo kultury před dražbou rukopis jeho románu 120 dnů Sodomy a oficiálně ho označilo za „národní poklad“.
Kniha, považovaná často za de Sadovo nejvýznamnější dílo, vypráví příběh čtyř šlechticů, kteří se v touze po uspokojení svých nejtajnějších přání uzavřou na odlehlém zámku ve společnosti mladíků a dívek z dobrých rodin a také se čtyřmi starými prostitutkami. Touží prostřednictvím neřesti „okusit ono morální a fyzické vibrování, jež je zdrojem nejjemnějších smyslností“, jak prohlásí v knize hrabě de Blangis. Libertini na zámku setrvají čtyři měsíce, během nichž dojde ke krvavým zločinům a většina přítomných zahyne.
Cesta tam a zase zpátky
De Sade knihu nedopsal – nejprve popisoval dění na zámku den za dnem, ale po prvním měsíci se omezil už jen na stručné poznámky popisující zvrhlosti, kterých se hrdinové dopouštějí. Zvláštní je pozornost, kterou autor věnoval výkalům a jejich pojídání. Neopomněl takřka žádný z popsaných výstředních způsobů uspokojování zpestřit ještě přítomností této úchylky, píše jeden z jeho životopisců, Gilbert Lely. Knihu markýz napsal na svitek dlouhý 12 metrů a široký 12 centimetrů a ukrýval ho ve své cele v Bastile za velkým kamenem. Z pevnosti ho ale v létě 1789, těsně před vypuknutím francouzské revoluce, převezli do blázince v Charentonu – povzbuzoval totiž davy na ulicích k útoku na ni. Rukopis nedokázal zachránit, považoval ho za ztracený a ronil prý kvůli němu „krvavé slzy“. Po několika dnech ho však v markýzově cele objevil jakýsi Arnoux de Saint-Maximin.
Pak šel rukopis z ruky do ruky. Po několik generací náležel francouzské šlechtické rodině de Villeneuve-Trans, pak ho na konci 19. století koupil německý lékař a sběratel Iwan Bloch a v posledních letech patřil do kolekce Gérarda Nordmanna, předního švýcarského sběratele erotických děl. Pro firmu Aristophil ho v roce 2004 koupil obchodník s rukopisy Gérard Lhéritier. Už tehdy se dílo řadilo mezi nejdražší na světě. Srovnat bychom ho mohli s Leicesterským rukopisem Leonarda da Vinciho, Magnou Chartou nebo s kompletními Americkými ptáky od Johna Jamese Audubona. Lhéritier za něj zaplatil sedm milionů euro, tedy více než 180 milionů korun.
Tiskem kniha vyšla až v roce 1904. Vydal ji tehdejší majitel rukopisu, Němec Bloch, který už předtím napsal markýzův životopis – aby se vyhnul nežádoucí pozornosti, učinil tak raději pod pseudonymem Eugène Dühren. Kniha si v následujících desetiletích našla své čtenáře především mezi surrealisty a poněkud překvapivě v lékařském prostředí. Bloch byl sice vědec, jeden ze zakladatelů sexuologie, jeho vydání však obsahovalo řadu chyb, a proto ho mnozí považovali za podvrh. Na skutečně kvalitní edici si zájemci museli počkat až do let 1931–1935, kdy knihu ve třech svazcích vydal francouzský spisovatel Maurice Heine. Roku 1954 vyšel první anglický překlad a v roce 1976 natočil italský režisér Pier Paolo Pasolini slavný film Saló aneb 120 dnů sodomy. Markýz si definitivně našel cestu ke čtenářům a divákům po celém světě.
Žalář z něj udělal spisovatele
De Sade se v roce 1778 dostal do vězení za své sexuální výstřelky – k jeho nejvážnějším zločinům patřila sodomie, tedy anální sex, který vyžadoval od prostitutek i od svého sluhy. Dvě prostitutky navíc přiotrávil, když jim podal anýzové bonbóny s výtažkem z puchýřníka lékařského neboli španělské mušky. Tento brouk obsahuje kantharidin, látku povzbuzující sexuální touhu, která je však ve větším množství jedovatá. To ale k vysvětlení jeho uvěznění nejspíš nestačí: nejrůznější sexuální praktiky, provozované s milenkami i prostitutkami, tehdy nebyly mezi francouzskými šlechtici nic zvláštního, jak o tom svědčí i množství dobové erotické literatury. Totéž můžeme říct i o sodomii a kratochvílích, jako je bičování. O tom, čeho všeho se markýz odvážil a nakolik násilně se ke svým obětem choval, vypovídají soudní protokoly nanejvýš rozporuplně.
Svým excesům se oddával tak horlivě, až vzbudil nenávist obyvatel svého panství a svých vznešených příbuzných, zvláště tchyně Madame de Montreuil. Navíc byl příhodnou obětí městských soudců, kteří příležitost odsoudit šlechtice jen uvítali. Významného autora z něj každopádně udělalo až vězení. Zatímco na svobodě napsal jen nudný cestopis z Itálie, v žaláři se v něm probudil opravdový spisovatel. Neváhal překonávat nejrůznější překážky, které mu do cesty stavěli jeho věznitelé, a poté, co oplakal ztrátu rukopisu 120 dnů Sodomy, se pustil do dalších románů.
Rukopis se měl 20. prosince 2017 prodat za šest milionů eur. Dražba měla být součástí aukce historických rukopisů z majetku firmy Aristophil, francouzské investiční společnosti, jejíž zakladatel Gérard Lhéritier byl v roce 2016 obviněn z jednoho z největších podvodů na světovém trhu s uměním. Firma zkrachovala v roce 2015 poté, co nakoupila více než 100 000 rukopisů. Likvidace sbírky bude trvat roky. Kromě de Sada se francouzské ministerstvo kultury rozhodlo zachránit také rané surrealistické manifesty Andrého Bretona.
Mezi jeho nejslavnější díla patří Justina aneb prokletí ctnosti (1791) a Julietta aneb zdar neřesti (1797). Ve svých knihách se projevoval jako důsledný, proticírkevně orientovaný osvícenec. „Juliettiným krédem je věda. Ohavností je pro ni každá forma úcty, jejíž racionalitu nelze prokázat,“ napsali v Dialektice osvícenství o jedné z jeho hrdinek Theodor Adorno a Max Horkheimer, zakladatelé kritické teorie. Když de Sada v roce 1790 propustili z ústavu pro choromyslné v Charentonu, napsal několik divadelních her pro Comédie-Française i pro jiná divadla. Žádná z nich se však nikdy nehrála. Podpořil revoluci a v roce 1793 se stal soudcem revolučního soudu, obvinili ho ale z přílišné umírněnosti a gilotině unikl jen díky pádu revolučního vůdce Maximiliena Robespierra.
O tom, že autor románů o Justině a Juliettě se má znovu vrátit do vězení, rozhodl v roce 1801 osobně Napoleon Bonaparte. Naštěstí markýze na naléhání příbuzných prohlásili za šíleného a on se vrátil do Charentonu, kde se mohl věnovat alespoň inscenování vlastních her a vztahům s nezletilými dcerami tamních zaměstnanců.
Sadismus a literatura
Termín sadismus poprvé použil německo-rakouský psychiatr a jeden ze zakladatelů sexuologie Richard von Krafft-Ebing v roce 1886. V knize Psychopathia sexualis tak označil sexuální potěšení při způsobování bolesti jinému člověku. Francouzského libertina sice proslavil, také ale způsobil, že se jeho jméno objevuje v situacích, jež mají s duchem jeho knih pramálo společného. De Sadovo jméno se dnes asociuje s BDSM jako druhem konsensuálních sexuálních praktik, to je ale poněkud zavádějící. „Sexualita, jak si ji představoval, je v rozporu s přáními ostatních lidí…, ti jsou pro něj oběťmi, nikoliv partnery,“ napsal francouzský filozof George Bataille. Takové samozřejmosti jako vzájemná domluva a respekt k preferencím partnera by markýze nejspíš znechutily.
Z hlediska vývoje francouzské literatury měl de Sade vliv už na „prokletého“ Charlese Baudelaira a jeho Květy zla, opravdový návrat na scénu ale oslavil až na počátku 20. století. Obvykle se soudí, že tomu napomohl francouzský básník Guillaume Apollinaire, který v roce 1909 napsal známou Předmluvu k dílu markýze de Sade. Apollinaire o markýzovi mimo jiné prohlásil, že byl jednou „z nejsvobodnějších bytostí, která kdy existovala“. Zakladatel surrealistického hnutí André Breton zařadil de Sada do své Antologie černého humoru. Surrealisté se k němu hlásili jako k jednomu ze svých velkých předchůdců. U nás markýzův životopis napsal surrealista Jindřich Štýrský a malířka Toyen ilustrovala jeho Justinu. Přesto byly de Sadovy knihy ve Francii zakázané až do padesátých let.
V posledních desetiletích se mu nicméně již dostává všech poct. Prohlášení jeho nejznámějšího románu za národní poklad předcházelo vydání de Sadových děl – kdysi přechovávaných v uzavřeném oddělení francouzské národní knihovny označovaném jako Peklo – v prestižní knižní řadě Bibliothèque de la Pléiade. Dvousté výročí jeho smrti v roce 2014 připomněla mimo jiné velkolepá výstava v pařížském Musée d’Orsay nazvaná Sade: Attaquer le soleil (Sade: Útok na slunce), zaměřená na odraz jeho knih ve francouzském výtvarném umění.
