Romové i gádžové bojují v Ostravě proti vyhnání, radnice chce dělnickou osadu Bedřiška zbořit

25. červenec 2018
Kolonie Bedřiška

„Češi pořád čekají, až Romové začnou pracovat, posílat děti do školy, platit nájmy, starat se o majetek. U nás to lidé dělají, a přesto je vyhání,“ říká Eva Lhotská z ostravské kolonie Bedřiška. Dělnickou osadu chce místní radnice zbourat a postavit tu dle oficiálního vyjádření kvalitnější bydlení. Místní ale odejít nechtějí. Chválí si sousedskou pospolitost a bojí se, že místo bydlení v domcích se zahradou by je čekaly ubytovny, domov důchodců nebo mnohem dražší byty.

Na první pohled vypadá Bedřiška idylicky. Nachází se nedaleko svinovského nádraží, ale návštěvník si přijde jako na vesnici daleko od civilizace. Bedřišku tvoří několik desítek většinou dřevěných – takzvaných finských – domků se zahrádkami a od okolí osadu odděluje hradba městské zeleně. Nejstarší dřevěné domy se tu začaly stavět po druhé světové válce pro horníky z nedalekých dolů. Několik starousedlíků žije v Bedřišce dodnes. „Bydlím tu už 55 let. Proč bych teď měl jít pryč?“ rozčiluje se pan Bugala. „Je tu klid a mír. Rozumíme si tu, černý i bílý. Byly tu problémy, ale už je to dávno v pohodě. Kdo by šel do paneláku? Nikdo!“

Ostrava pro slušné lidi

Pozemky i domy na Bedřišce patří místnímu obvodu Mariánské Hory a Hulváky. Starostka městské části Liana Janáčková jako hlavní důvod pro zrušení osady uvádí nevyhovující stavebně technický stav domů. „Není důvod tu v současnosti mít takový skanzen. Bedřiška je jedno z mála míst v Ostravě, kde je ještě možná nová výstavba. Nechceme, aby mladí z Ostravy odcházeli. A na tomto místě jim můžeme nabídnout pěkné bydlení,“ vysvětluje starostka. Podle ní by na Bedřišce mohli žít mladé funkční rodiny nebo důchodci. „Prostě by to mohla být lokalita slušných, pracovitých lidí.“

Obyvatelé Bedřišky a jejich příznivci z řad aktivistů, občanských spolků i některých ostravských politiků ale říkají, že taková komunita už na Bedřišce dávno funguje. „Radnice tvrdí, že chce revitalizovat, myslí tím ale gentrifikovat. Má v plánu vystěhovat stávající obyvatele a nahradit je funkčními rodinami, takové tu ale podle nás žijí,“ je přesvědčená Eliška Černá z iniciativy Probuď domy. „Revitalizovat se dá i tehdy, když tu obyvatelé zůstanou a aktivně se do procesu zapojí.“ Starostka s tím nesouhlasí, podle ní se rekonstrukce domků nevyplatí a revitalizace lokality možná bez vystěhování lidí není. „Nejdřív musíme lidi přestěhovat někam, kde budou k dispozici byty. Zbourat domky a celou oblast zasíťovat může trvat klidně i dva roky nebo víc.“

Místní se bojí, že pokud k vystěhování dojde, tak se jednak do svých domovů nevrátí a jednak si v novém bydlení pohorší. Mnoho obyvatel Bedřišky patří ke skupinám obyvatel, které mají obecně problém sehnat kvalitní bydlení. Ať už jde o Romy, důchodce, nebo sociálně slabší osoby. Janáčková tvrdí, že se lidé nemusí bát. Nikdo podle jejích slov rozhodně neskončí na ulici nebo na ubytovně. „Chci s nimi jednat, budu mluvit se všemi. Nebudu ale jednat s aktivisty, kteří si jen chtějí nahnat body a kteří rozsévají paniku.“ Starostka říká, že se stávající obyvatelé mohou do lokality po revitalizaci vrátit, pokud zvládnou platit nájem. Na dotaz, zda tito lidé dostanou stoprocentní záruku, ale jasnou odpověď nemá.

Sousedské slavnosti Barvy Bedřišky

Na ubytovnu nechceme

Už dlouho se mluví o tom, že se Bedřiška bude bourat. Radnice likvidaci potvrdila v únoru letošního roku, nájemní smlouvy již lidem neprodloužila. Obyvatele ale o rozhodnutí neinformovala radnice, nýbrž pracovníci místního dětského komunitního centra Bílý nosorožec. Řada Bedřišských slibům starostky nevěří, Janáčková se totiž vůči Romům a takzvaným nepřizpůsobivým dlouhodobě vymezuje. Místní, se kterými jsem mluvila, tvrdili, že jim náhradní bydlení zatím nikdo nenabídl. „Dostalo se k nám jenom, že nám snad nabídnou byty na Residomě, ale to pro nás nepřichází v úvahu,“ svěřuje se jeden ze starousedlíků. „To je jak ubytovna, kam se stěhují nepohodlní. Podepisují se tam smlouvy na měsíc nebo na tři, a když se znelíbíte, tak vás vyhodí.“ Lidé také podezírají radnici, že skutečným důvodem rušení kolonie je snaha obvodu pozemky později výhodně prodat, starostka to ale rezolutně popírá.

Kolonie Bedřiška

S vystěhováním Bedřišky nesouhlasí ani někteří představitelé ostravského magistrátu, včetně primátora Tomáše Macury a náměstka Zbyňka Pražáka. „Na Bedřišku chodím často a mám pocit, že lidé tam mají dobré vztahy a jsou tu šťastní. Násilné vytrhnutí z jejich prostředí mi přijde skoro až jako násilný a zbytečný krok,“ domnívá se Pražák a dodává, že jako stavař má s dřevostavbami zkušenosti. Pokud je o ně dobře postaráno, mohou mít podle jeho slov životnost až několik století. „Lidem se tady podařilo vytvořit funkční komunitu, což je zásadní faktor pro to, aby se ze sociálně vyloučené lokality stala lokalita bezproblémová,“ souhlasí s ním Macura. „Budeme se snažit, aby Bedřiška mohla zůstat zachována, uvažujeme, zda by na to šly použít nějaké dotace a podobně.“ Otázku bydlení ale nemá v pravomoci magistrát, nýbrž jednotlivé městské části, stejně tedy záleží na zdejší radnici. Prozatím místní dostali příslib, že do komunálních voleb k žádným zásadním krokům nedojde. Magistrát také zadal studii, která má za úkol prověřit stav bedřišských staveb.

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Obyvatelé Bedřišky se rozhodli vystěhování aktivně bránit a podpořily je v tom iniciativy Probuď domy, pracovníků dětského centra, Galerie Plato a dalších. Sepsali petici a zorganizovali protestní sousedskou slavnost Barvy Bedřišky. Během dvoutýdenní akce osadu navštívily desítky lidí, místní zorganizovali program pro děti, připravovali pohoštění a zapojili se třeba i do hudebního programu. Žádná čtvrť není bezproblémová, ale Bedřiška na první pohled nevypadá jako sociálně vyloučená lokalita. Všude je uklizeno, většina domků je opravených (povětšinou na vlastní náklady jejich obyvatel), lidé se přátelsky zdraví bez ohledu na věk nebo na etnickou příslušnost.

Opravit si vnitroblok je jako terapie pro celý dům, zjišťují sousedé, když se po letech seznamují

Příklady úprav ve vnitroblocích

„Vnitroblok je odpověď na problém městské anonymity,“ říká Michal Křivohlávek ze spolku Bieno. Spolu se svými kolegy oživuje pražské vnitrobloky. Jejich pátým projektem je vnitroblok v Holešovicích se stoletým popraskaným dvorkem a galerií. Oprav se účastní celý dům. Obyvatelé se  po mnoha letech seznamují a mluví pak spolu i o jiných věcech, než jsou úklidy chodby a poruchy výtahu.

Před pár lety ale vypadala Bedřiška docela jinak. Od druhé půlky 90. let, kdy kolonii získala městská část od OKD, sem radnice stěhovala problémové rodiny a z Bedřišky se časem stalo ghetto s vysokou kriminalitou. Sousedské spory vyvrcholily v roce 2010 žhářským útokem na jeden z domků. Místní se rozhodli, že musí se svou čtvrtí něco udělat. Za pomoci pracovníků dětského centra Bílý nosorožec a sociálního pracovníka Kumara Vishwanathana, který se dlouhá léta věnuje soužití Romů a bílé většiny, se začali o Bedřišku sami starat. Bedřišští si zvolili radu, celou lokalitu uklidili a začali pořádat nejrůznější společné akce. „Bedřiška je výjimečná, protože se tu lidé dokáží starat sami o sebe, vytvořili tu skutečnou komunitu a bezpečný prostor. Nejsou tu drogy ani kriminalita, lidé si pomáhají. Radnice by měla takový přístup podporovat, a ne se snažit iniciativu zničit,“ myslí si Vishwanathan. Jeho slova potvrzuje i mluvčí ostravské městské policie Michaela Michnová „Bedřiška se – co se týče počtu výjezdů, nahlášených krádeží, rušení nočního klidu nebo přestupkového řízení – neliší od jiných městských částí.“

Starostka Liana Janáčková nepovažuje život na Bedřišce za až tak idylický a na svém rozhodnutí o revitalizaci zatím trvá. Obyvatelé Bedřišky zase svorně tvrdí, že své domovy nedají. „Celá Bedřiška bude bojovat. Nechceme odsud pryč,“ říká rozhodně jeden ze starousedlíků za všechny.

Dětský stánek v kolonii Bedřiška