Rub města pomalu mizí, myslí si Epos 257. Nálezy z pražské městské divočiny donesl až do galerie
Na výstavě Kořeny, větve, šlahouny v pražské Traffo Gallery najdete láhev od pracího prášku plnou dešťové vody a moči, ploty prorostlé náletovými dřevinami nebo zbytky elektrických kabelů. Graffiťák a umělec Epos 257 posbíral své umění při procházkách pod dálničními nadjezdy a podél železničních náspů. Jsou to exponáty ze světa, kam se většina lidí nevydá dobrovolně, spíš se do nich zatoulá.
„Výstava jde k mým kořenům, k místům, které transformovaly to, jak se ve veřejném prostoru vyjadřuju,“ říká Epos, když spolu procházíme síň Traffo Gallery. Zastavujeme se u fotografií křovisek, ve kterých jsou schované příbytky bezdomovců, nebo krajin připomínajících postapokalyptickou pustinu. Na obzoru je přitom vidět hyperaktivní metropole.
Epos na své výstavě o městské divočině navazuje na biologa Jiřího Sádla, který nový typ chaotické, urbánní krajiny popisuje jako rub města. V poetické encyklopedii Praha a Brno o něm Sádlo mluví jako o křehkém biotopu, bez kterého by líc neexistoval. „Zajímá mě, jakým způsobem si příroda bere zpátky urbánní krajinu vytvořenou člověkem,“ říká Epos u kusu pouličního zábradlí obrostlého masivním kmenem stromu, ze kterého i ve sterilním prostředí výstavní síně bují nové zelené výhonky, „je to neustálý souboj, a na druhou stranu neustálá symbióza divočiny a města.“
Autonomie pod mostem
Z výstavy Kořeny, větve, šlahouny vyrážíme s Eposem 257 na procházku po opuštěném břehu Vltavy v Holešovicích. Chceme prozkoumat místa, jejichž podstatu přenesl do výstavní síně. „Baví mě ta netečnost. Nikoho moc nezajímá, co se na takových místech děje,“ vysvětluje cestou po zablácené pěšině. Netečnost míst v rubu města vede i k tomu, že tu dočasně vznikají autonomní světy, myslí si Epos. Procházíme podél opuštěného sila, z nedalekého domku bývalé drtírny jsou slyšet hlasy bezdomovců, kteří si tu nejspíš zrovna připravují oběd. „Jsou to místa, na kterých může svévolně vznikat i graffiti, nikoho to tam moc neštve, ani policii. Funguje tu taková dočasná svoboda, způsobená absencí autority,“ říká umělec, který většinu svého mládí strávil bloumáním po městě.
Nejdřív pobíhal v ulicích pražských Nuslí. Navštěvoval tu místní skautský oddíl, objevoval území podél potoka Botiče. Pod Nuselským mostem hrával bojovky, potom se po městě toulal se sprejem v ruce. Svoje první graffiti udělal kousek od skautské klubovny. Kořeny, větve, šlahouny se ve své fotografické části vracejí k místům, které Epos dobyl při sprejerských bojovkách: vrcholek výdechu z metra na Jiřího z Poděbrad nabízející výhled na město jak z věže pevnosti, chodcům nepřístupný Negrelliho viadukt, oblíbené místo pro sprejery čekající na vlaky. „Z graffiti čerpám pořád, protože mě naučilo poznávat město z jiné perspektivy,“ říká Epos.
Suvenýry z cest
Graffiti časem vyměnil za intervence ve veřejném prostoru. Po městě roznesl otýpky slámy, ohradil 50 metrů čtverečných Palackého náměstí a sledoval, kdy se ozve někdo s námitkou – trvalo to padesát čtyři dní. Na nějakou dobu si taky udělal terč z reklamních billboardů, na které střílel z paintballové pistole. V posledních letech se ale vrací na periferii města, už bez spreje. Pořádá pravidelné procházky na území nikoho, ze kterých si občas do ateliéru odnese něco k vystavení. Má za sebou výpravy pražskými tunely, prošel město korytem Botiče, za pár dnů se s kamarády chystá obejít Prahu podél železničních tratí.
Artefaktů z rubu města má ostatně už plný ateliér. „Dříve jsem se soustředil na relikty po životě,“ říká Epos, v jehož portfoliu se objevují i sociálně laděné projekty. Z jedné jeho umělecké instalace se stalo Útočiště, sádrokartonový domek pod Barrandovským mostem, ve kterém už deset let žije pár bezdomovců. Vystupují i v dokumentu Místa mezi místy, který o lidech přežívajících v rubu města natočil Epos spolu s tehdejším studentem FAMU Markem Matvijou.
Epos tvrdí, že rub města, v němž se urbánní krajina míchá s divočinou, pomalu mizí. I proto se k němu upíná čím dál více pozornosti. „Zároveň jsou tahle místa čím dál živější, vyzařuje z nich nějaká nervozita,“ říká umělec, když stoupáme po schodech nedávno uzavřeného Libeňského mostu. Několik lidí spořádaně kráčí po chodníku, i když tu neprojede jediné auto nebo tramvaj. Člověk se těžko brání podezření, že uzavřený most je Eposova práce. Pod námi bují plevel Rohanského ostrova a za námi jeřáby pilně staví novou rezidenční čtvrť.
Pusťte si záznam z procházky s Eposem 257, poslechněte si rub města a Eposův komentář jeho práce na novém exponátu.
