Rudá hrozba opět v akci!
Jestli má „krvelačný atomový diktátor“ Kim Čong-un tajné dobyvatelské sny, nejspíš se do značné míry překrývají s fantaziemi některých hollywoodských scenáristů.
Kde jinde než v továrně na sny se totiž může stát, že početná, avšak podle všeho notně zbídačená armáda lidově-demokratického režimu obsadí velkou část území USA nebo že produkt severokorejského systému úspěšně infiltruje nepřátelskou vládu nenáviděného jižního souseda, dobude Bílý dům a udeří pěstí amerického prezidenta? Hollywoodské fantazie se pod vlivem trvající krize čile vrací do hloubi 80. a 90. let.
Loni se těžko uvěřitelné stalo skutkem, když Dan Bradley natočil remake studenoválečné klasiky z roku 1984 Rudý úsvit, filmu, který kombinuje prvky Ramba a budovatelské klasiky Alexandra Fadějeva Mladá garda, když proti invazním vojskům staví statečnou a snaživou jednotku škodících „molodců“. Film s pověstí VHS kultu zachytil tupou směsici paranoie, sebemrskačství a zároveň neohrožené víry ve vlastní pravdu. Jistě dodnes patří k povinné výchově dětí fundamentálních členů NRA. Stalin totiž nikdy nespí a Lenin je, jak známo, věčný.
Je až zarážející, jak pevně se nová verze drží předpotopní vize komunistické hrozby, která určitě na úsvitu 80. let nepůsobila jako čistá fantasmagorie (protože v SSSR stále ještě dozníval vliv brežněvismu). V současnosti však představa invaze Severní Koreje podpořená Rusy vyhlíží jako historka z deníku cvoka, obzvlášť když je ve zcela vážném duchu použitá k zvýraznění tradičních amerických hodnot – houževnatosti, svobodymilovnosti, nezlomnosti, individuální iniciativy a pevných rodinných pout.
Úsměvná historka na okraj praví, že původně měla ve filmu na USA zaútočit Čína, ale tvůrci od této myšlenky nakonec ustoupili. Cynik by jistě podotkl, že komunista či nekomunista, miliony z tamního rostoucího filmového trhu se v budoucnu mohou slábnoucí zámořské filmové ekonomice hodit.
Pozoruhodné ideologické mauzoleum nabízí i aktuální příspěvek k tématu ohrožení americké státnosti. Snímek Antoina Fuquy, režiséra doposud proslulého syrovými pouličními thrillery, nechává padnout Bílý dům i prezidenta do rukou severokorejských teroristů. Pád Bílého domu přináší námel patriotického patosu a formálních postupů typických pro podobně laděné snímky 90. let, panoptika přízraků studené války a v současnosti módní snahy snášet „neuvěřitelné příběhy“ na špinavou zem.
Fuqua je nesporně zručnější filmař než Dan Bradley, proto Pád Bílého domu působí mnohem dynamičtějším a vybroušenějším dojmem než Rudý úsvit. Přesto je úsměvné, jak se v něm těžko snáší enormně dlouhé patetické studie rozstřílené americké vlajky v záři červánků s drsně úsečnými a krvavými akčními scénami. Nostalgičtí milovníci úletů typu Dne nezávislosti nebo uhozené ódy na prezidenta – akčního hrdinu Air Force One jistě ocení povědomou stavbu i respektování některých formálních rysů (rozmáchlé jízdy kamery, soundtrack složený z táhlých smyčcových ploch a majestátně vrstvených dechů), ale jeden podstatný rozdíl mění vše.
Nelze totiž přehlížet, jak málo zábavy Pád Bílého domu nabízí oproti klasickým invazním blockbusterům i oproti akční bibli Smrtonosná past, z níž převzal motiv drsného samotáře v nepřátelském prostředí. Obsahuje totiž minimum nadhledu i nadsázky. Běží o snímek chorobně zamilovaný do obrazu světa, v němž si to testosteronový americký buldok, který ani náznakem nepřipomíná lidového buřiče Johna McClanea, rozdá se studeně nenávistným sekerníkem severokorejského režimu, který neváhá brutálně mlátit ženy a humor mu říká asi tolik co anarchie běžnému obyvateli Pchjongjangu.
Bodyguard Mike Banning, po zuby ozbrojená poslední naděje americké demokracie, sice kleje jako pohan a vysoko postaveného generála označí za debila, ale ve skutečnosti je to idol nezastavitelného strážce řádu, pro nějž je služba vlasti vším – zatímco armáda selhává a oficiální moc tápe, Banning jde nekompromisně za svým, jako by v Bílém domě stále vládl Ronald Reagan a za velkou louží tepala nenažrané socialisty Železná lady. Ostře řezané rysy a bujné svalstvo Gerarda Butlera by do akčního žánru té doby pasovaly znamenitě.
Sen o svrchované a silné Americe, která zachraňuje svět před rudou hrozbou, má zkrátka stále svůj nesporný magnetismus. Rudý úsvit i Pád Bílého domu pracují okrajově s motivem ekonomické krize a otřesené autority, která ale nalezne sílu díky odvaze a oddanosti jednotlivců. Jedno, zda to jsou ledva odrostlé děti nebo nekompromisní agent, komunisté, kritici globalizace a popírači Wall Streetu na konci leží v krvi. A rozstřílenou americkou vlajku nahradí nová, netknutá.
Nesmyslně zaťatou patriotskou fraškou je určitě možné se bavit (přeci jen, pořád jsou to prostě jen akční filmy). Na druhou stranu proč takovým snímkům vlastně jít naproti, když esenci žánru servírují zředěnou zatuchlým ideologickým formaldehydem?
Rudý úsvit: 30 %
Pád Bílého domu: 50 %
Rudý úsvit (Red Dawn)
Dan Bradley, USA, 2012, 93 minut
Pád Bílého domu (Olympus Has Fallen)
Antoine Fuqua, USA, 2013, 122 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
