Ryba, která chce přerůst stín akvária. Vince Staples na novince míchá rap a klubovou hudbu

Románek hip hopu a elektronické hudby se datuje do druhé poloviny osmdesátých let, kdy producenti v Chicagu úspěšně zfúzovali houseové beaty a rap. Žánr hip house zrodil hrstku hitů, inspiroval toxický eurodance, hlavně ale prolomil hranice dvou dynamicky se vyvíjejících světů. Hiphopoví umělci si od té doby pravidelně odskakují do klubového undergroundu načerpat inspiraci. Touto cestou pomáhají vytáhnout experimenty z tanečních parketů do mainstreamu. Kanye West takhle pomohl Daft Punk nebo Hudsonu Mohawkeovi, zatímco M.I.A. otevřela dveře do první ligy Diplovi. Fúze obou žánrů dopadají různě, málokdy se ale zjeví deska, která jde při hledání styčných bodů rapu a dance music tak hluboko jako Big Fish Theory, druhá studiová nahrávka kalifornského rapového talentu Vince Staplese.

„Kdyby fotograf dělal stejný obrázek pořád znovu, nazvali byste ho šíleným. Kdyby architekt stavěl stejný dům a návrhář dělal stejné šaty – nebrali bychom je vážně. Pak proč všichni očekávají, že muzikanti, a obzvláště rappeři, budou dělat pořád dokola tu samou věc? Je to proto, že na rap se nikdo nedívá jako na umění.“ To jsou slova Vince Staplese z rozhovoru pro hudební časopis Fader. Jeho deska Big Fish Theory má být dalším z mnoha důkazů, že rap a umění se rozhodně nevylučují. Nejde ale vůbec o hudbu odtrženou od reality, Staplesovy experimenty mají kořeny v ulicích losangeleských předměstí, kde rapper vyrůstal. Tady byl v jeden okamžik postavený před osudové rozhodnutí a musel volit mezi přijímačkami na univerzitu a přijímačkami do drogového gangu. Vybral si to druhé, jeho cesta se ale naštěstí díky hudbě stočila zase zpět na světlou stranu. Bezútěšnost ale ve Staplesově tvorbě už zůstala.

Klub pro něj není chrámem prázdného hédonismu, ale spíše vynuceného útěku z temné reality. „Jak se mám bavit, když kolem sebe vidím jen smrt a destrukci,“ rapuje v klaustrofobickém tracku Party People. Ponuré pouliční příběhy ze Summertime'06 přesouvá Vince Staples z minulosti do současnosti a myslí na budoucnost. Big Fish Theory je apokalyptická deska, a tudíž si zaslouží adekvátně znepokojující beaty, které svým zvukem kreslí dystopické obrazy budoucnosti. Track 745 je zmutovaný g-funk, v Yeah Right se díky producentům Flumeovi a Sophiemu odehrává střet industriálních beatů a žvýkačkové estetiky kolektivu PC Music, zatímco závěrečná Rain Come Down má zvláštní podmořský zvuk jako desky detroitských techno aquanautů Drexciya. Jako by už tady svět zmizel pod vodou a nastal definitivní konec všeho.

Ze spojení se současnými klubovými beatmakery tady vznikl fantastický futuristický hybrid. Vince Staples přímo mluví o navazování na afrofuturistickou tradici v rámci černé hudby. Stejně jako Sun Ra, George Clinton nebo třeba Kool Keith hledá s pomocí současných technologií způsob, jak se mohou Afroameričané podílet na budoucnosti, která už nemá patřit jenom lidem bílé barvy pleti. Zatímco díla zmíněných hudebníků občas sklouzla do psychedelického třeštění či komiksové nadsázky, Staples stojí se svojí hudbou pevně nohama na zemi a trpělivě pozoruje svět, který se díky novým technologiím proměňuje k nepoznání a stojí podle jeho slov na pokraji chaosu.

Vince Staples – Big Fish Theory|foto: Def Jam Recordings

Deskou přesto prosvitnou paprsky optimismu. „Příští Bill Gates přijde z ghetta,“ rapuje Staples v singlu BagBag a věří, že narovnání rasových křivd je už blízko. Název desky odkazuje k teorii, že ryba doroste jen takové velikosti, která odpovídá rozměrům akvária, v němž žije. Platí to však nejen pro ryby, ale i pro lidi žijící v hranicích nalinkovaných společností. A album Big Fish Theory je o snaze rozbít tyto skleněné bariéry bránící nám v tom, abychom přerostli vlastní stín. Vinci Staplesovi se to na druhé studiové desce rozhodně povedlo.

Vince Staples – Big Fish Theory (Def Jam, 2017)
Hodnocení: 95 %