Sám sobě cizincem
Hrdina filmu Kristiana Levringa Mikael patří do čeledi postav, pro něž se v určité chvíli stal vlastní život neproniknutelnou záhadou. Mít vše - rodinu, dobrou práci, utěšený majetek - a přesto stále trpět naléhavým vnitřním hryzáním, neodbytným pocitem prázdnoty. V čem tkví ona záhada a kde hledat klíč k jejímu vyřešení?
Mikael se vzdá dobře placené práce a odpovědi hledá v kruhu rodinném. Ve stádiu sílící vnitřní paralýzy se pak přihlásí jako testovací objekt pro nová antidepresiva.
Ten, koho se bojíš přináší další z mnoha variací na téma krize středního věku a hledání sebe sama. Věren tradici severských rodinných dramat uzavírá Kristian Levring spřízněné postavy do komorně sevřeného prostoru a analyzuje jejich duševní proměny, stejně jako proměny jejich vzájemných vztahů. Antidepresiva přetvářejí Mikaelovo chování a poměrně dramaticky mění ustálené klima uvnitř jeho spořádané domácnosti. Jsou však probouzející se zlovolnost a sklony k sadistickému ubližování skutečně vedlejším produktem léku, nebo jen nutným odhalením toho, kdo v Mikaelovi po léta tiše dřímal?
Režisér ovšem přistupuje k tématu z poněkud jiného tvůrčího úhlu, než bývá u severských mikrodramat zvykem. Řemeslné provedení, které obvykle rezonuje s labilitou a nezakotveností hrdinů, se v Levringově snímku překvapivě uchyluje ke statické či zvolna švenkující kameře, výrazným lyrickým záběrům a odtažitému nahlížení děje. Volný a plynulý rytmus vyprávění vštěpuje dění ospalost i chlad, který znemožňuje proniknout do psychiky postav. Ten, koho se bojíš je prostý autenticity a drásavosti, svým řešením je blízký spíše americké škole rodinných dramat.
S pojetí konvenuje i herecký výkon Ulricha Thomsena. Ten pro klíčovou postavu Mikaela zvolil úsporný výrazový rejstřík, v němž minimalismus hraničí s monotónností (přitom typově velmi podobnou postavu ztělesnil strhujícím způsobem v dánském dramatu Bratři). Strnulost výrazu neřeší ani časté monology, které de facto pouze opisují zmatenost a ztrátu identity. Cesta k odhalení motivací i k jakékoli dynamice je tak pro diváka ještě ztížená, což u filmu, který právě na psychologické drobnokresbě staví, představuje značný problém. Prosekat se ledovým příkrovem esteticky vybroušeného obrazu a profesorských hereckých výkonů do komplikovaného nitra scénáře Anderse Thomase Jensena, je úkol nadlidský. Jakoby Levringovi to podstatné pod vyhlazenou vizuální slupkou unikalo.
Dochuť jinak kultivovaného filmu je tak nahořklá. Emocemi, otazníky a zvraty nabitý námět vyznívá v ochladlé atmosféře snímku do ztracena. Divákovi není umožněn přístup do nitra dění, ale zároveň není ani saturován chladně analytickým rozborem zla v člověku. Levring se na škále mezi emocionální manipulací Larse von Triera a vědeckým rozborem Michaela Hanekeho zařadil kamsi do šedého pásma, kde drásavé motivy ztrácejí ostré hrany a zjitřené postavy mátožně bloudí expresivní krajinou dánského venkova. Ačkoli se úspěšně vyhnul samoúčelnosti a bezobsažnosti, zůstal tvůrce uvězněný za vyleštěným sklem svého filmu.
Hodnocení: 60%
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
