The Sight Below: Je super vracet se do dětství

Když pominu tvoje alter-ego The Sight Below, tak mezi moje nejoblíbenější skladby patří Embraced z EPčka Reverie. Schovává se za ní nějaký konkrétní příběh?
Všechny zvuky, které jsou ke slyšení v téhle skladbě, pocházejí pouze z mojí kytary, na kterou hraju smyčcem. K tomuhle způsobu hraní jsem se dostal někdy v letech 2007, 2008, ale přemýšlel jsem o něm už delší dobu. Potřeboval jsem z kytary dostat zvuk podobný cellu, na které já sám hrát neumím, a ani se mi nedařilo v Seattlu najít nikoho známého, kdo by na cello hrál. Tak jsem si řekl, že jediná cesta povede přes smyčec a následnou emulaci výsledného tónu.

Nechtěl jsem vytvářet žádný noise, nebo vysoké tóny, mým cílem bylo přiblížit se co nejvíce zvuku cella. Shodou náhod v té samé době dostala moje žena violu, na kterou hrávala během svých studijních let. Problém byl v tom, že smyčec byl oproti samotnému nástroji několikrát dražší, šlo o nějaký opravdu luxusní kousek od Schmidta, takže když jsem jí ho vzal a začal s ním experimentovat na své kytaře, byl hned samozřejmě oheň na střeše.

Nezbývalo než vyrazit do specializovaného obchodu s hudebními nástroji a nakoupit vlastní smyčce. Přinesl jsem si jich domů hned několik druhů, začal je jeden po druhém zkoušet a přišel jsem na to, že pro kytaru se nejvíc hodí buď basový, nebo cellový smyčec. A skladbu Embraced jsem nahrál právě s basovým – jak hlavní linku, tak backgroundové zvuky, zbytek už je jenom práce s ozvěnou, efekty a jejich vzájemným vrstvením.

The Sight Below|foto: oficiální Facebook The Sight Below

V posledních měsících je hodně diskutovaným tématem přesycenost novou hudbou. Vychází tolik desek, že to člověk nestíhá ani sledovat, natož to všechno poslouchat. Několik mých známých mi nezávisle na sobě řeklo, že už se jen vracejí k tomu, co znají z dřívějška. Jak to mají hudebníci, trpíš třeba ty podobným syndromem?
Podle mě je skvělé vracet se k muzice, kterou jsi poslouchal, když jsi byl teenager a neměl jsi ještě ani ponětí, že jednou budeš taky skládat a vydávat vlastní tvorbu. A začneš si vybavovat, proč ses vlastně stal hudebníkem, co bylo tím hlavním důvodem.

A co bylo tím spouštěčem u tebe?
To je těžké říct, záleží na mnoha okolnostech a těch důvodů bylo určitě víc, protože jsem poslouchal tolik rozdílné muziky, že ukázat na jedno konkrétní album by nebylo fér. Ale nedávno se mě někdo zeptal, kterou desku jsem si koupil jako úplně první. Dalo mi to trochu vzpomínání, ale nakonec jsem došel k tomu, že mi bylo asi devět let a úplně poprvé jsem šel do obchodu s deskami, kam mě vzala moje máma. Řekla mi tam tenkrát, že si můžu koupit, kterou desku chci, což byla hodně speciální chvíle, protože pocházím z dělnické třídy, takže tohle se mi rozhodně nestávalo každý den.

A pamatuju si, že jsem uviděl obal desky Reign In Blood od Slayer s pentagramem a uřezanými hlavami a krví všude kolem. Samozřejmě jsem neměl ponětí, jak to bude znít, ale ten obal mě zkrátka chytnul a nepustil. Je ti devět a vidíš obal s krví a přijde ti to strašně cool. Moje máma byla samozřejmě proti a nechtěla mi ji koupit a já na ni začal křičet, že mi slíbila, že si můžu vybrat, kterou desku chci, a že chci právě tuhle a nakonec jsem si ji opravdu vydupal. Takže moje první album bylo právě od Slayer.

Kterou desku sis pak jako první koupil za své vlastní peníze?
Nejsem si úplně jistý, ale kolem nějakých patnácti let, kdy jsem si mohl dovolit koupit cédéčko za své vlastní peníze, bylo tím prvním albem Loveless od My Bloody Valentine od jednoho z mých kamarádů. Když jsem úplně poprvé slyšel ten šílený noiseový úvod, co připomíná troubení slonů, tak jsem si říkal, wow, nemám sice tušení, jak ten zvuk vzniká, ale zní to naprosto neuvěřitelně a chci to jednou umět zahrát, ať už se jedná o cokoliv. Zmíněné cédéčko mám mimochodem dodnes, což je docela vtipné, protože jsem Loveless samozřejmě nejdřív vlastnil na kazetě, kterou mi později neustálým přehráváním znovu a znovu jednoho dne snědl přehrávač, tak jako plno dalších – znáš to, zamotala se páska a už ji člověk nerozmotal zpátky.

Neustálým přehráváním se mi dokonce podařilo zničit i jedno cédéčko. Bylo to album Orbus Terrarum od The Orb, na kterém s Alexem Pattersonem spolupracoval Thomas Fehlmann. Pamatuju si, že jsem si ho pouštěl tak často, že se z disku začala oloupávat vrchní vrstva, což je hodně vzácné, ale někdy se to přihodí. Přišlo mi, že je to ideální backgroundová muzika, kterou prostě můžete nechat hrát a poslouchat ji celý den dokola, ať už hrajete videohry, nebo uklízíte, nebo děláte cokoliv jiného.

The Sight Below – It All Falls Apart|foto: Ghostly International

Vypadá to, že máš hodně silný vztah k fyzickým releasům, jak se vlastně stavíš k současnému trendu stahování a poslouchání hudby v digitálních formátech?
Myslím, že s dnešní kulturou digitálního stahování něco ztrácíme. Co mi opravdu chybí, je možnost vytváření vlastních vzpomínek s konkrétními písněmi a deskami. Když jsem byl mladý, tak jsem měl pro nakupování hudby jen velmi omezený rozpočet, protože, jak už jsem říkal, nepocházím z nijak bohaté rodiny. Když jsem si koupil kazetu, musel jsem ji pouštět pořád dokola, protože jsem prostě jinou neměl. Mohl jsem ji vyměnit za jinou s někým z mých kamarádů, nebo v případě, že měl někdo doma dvojče, tak byla možnost nechat si něčí kazetu nahrát na svoji prázdnou.

Jenže tím samozřejmě hrozně trpěl zvuk nahrávky, který se zhoršoval s každým dalším přehráním. Pamatuju se, že jsem měl kazetu od Seefeel, která byla přehraná z jiné přehrané a ta zase ještě z jiné, takže ve výsledku skoro nešla poslouchat a jsem si jistý, že tak, jak jsem ji měl nahranou já, v originále určitě vůbec znít neměla. Ale celý tenhle proces byl na druhou stranu strašně cool, to proto-obchodování s muzikou v malé komunitě přátel. Dneska mají lidé doma dva tetrabajty hudby, a i kdyby si poslechnuli každou píseň jenom jednou, tak by se tím archivem nestihnuli proposlouchat za celý svůj život, takže jaký to má ve výsledku smysl?

Většina z desek, které mám nejraději, rozhodně nebyla láskou na první poslech. Naopak mi dalo hodně času a mnoho poslechů, než jsem je začal chápat a mít rád. Nejdřív jsem jim třeba vůbec nerozuměl a musel jsem je poslouchat víckrát a opravdu soustředěně, než jsem k nim našel svou cestu. Ale postupně se staly těmi nejoblíbenějšími, možná i proto, že jsem do nich vložil tolik posluchačského úsilí.

Když skládáš hudbu, víš už předem, jestli bude výsledná píseň podepsaná tvým vlastním jménem nebo alter-egem The Sight Below?
Někdy ano a někdy ne, záleží na víc okolnostech. Když pracuji na klavírní kompozici, tak je celkem jisté, že vyjde pod mým vlastním jménem, případně nějakým jiným aliasem, ale ne pod hlavičkou The Sight Below. Na druhou stranu jsem složil skladby s beatem, které později vyšly pod mým vlastním jménem, jako například jeden z tracků na mém debutovém albu Daydreaming, který má v pozadí takový pulzující rytmus, ale obsahuje také zároveň piano... Takže vlastně nevím, je to těžké takhle říct, protože většinu času o své tvorbě takhle vůbec nepřemýšlím. Všechno se to děje spíš podvědomě.

The Sight Below|foto: oficiální Facebook The Sight Below

Letos jsi vydal album pod hlavičkou projektu Orcas s Benoit Pioulardem, můžeme se v příštím roce těšit na tvoji sólovou desku?
Ano, už mám prakticky hotové celé album, které mi teď pomáhá zmasterovat Lawrence English, aby mohlo někdy v březnu, dubnu příštího roku vyjít u jeho labelu Room40 pod mým vlastním jménem.

Takže alter ego The Sight Below zatím necháváš spát?
To je zajímavá otázka, protože coby The Sight Below jsem ve skutečnosti napsal velkou spoustu nového materiálu, který jsem hrál v loňském roce během společného turné s Hendrikem Weberem aka Pantha Du Prince ve Spojených státech a Kanadě. Ty skladby byly více rytmicky orientované a méně ambientní, než je moje poslední deska It All Falls Apart, která obsahuje myslím jen dvě věci s beatem a zbytek je právě hodně droney a ambientní. Lidé, kteří neměli možnost zajít na některý z koncertů toho turné, se mě zpětně ptali, jak to v praxi znělo. Protože jsem Hendrikovi předskakoval, tak idea byla taková, abych složil tracky, ve kterých bude pořád cítit moje ambientní já, ale zároveň přirozeně připraví prostor pro jeho klubovější set. Asi nejlépe to vyjádřil sám Hendrik, který mi po jednom z vystoupení řekl, že to zní, jako kdybych já složil jeho album This Bliss a on můj Glider.

Objeví se některé z těch skladeb na nové desce The Sight Below?
To ještě nevím, chtěl bych napsat víc nového materiálu a mít pro to konkrétní důvod. Chci vydat album, které nebude znít jako pouhá skloubenina těch předchozích. Mám rád, když nahrávky mých oblíbených hudebníků neznějí jedna jako druhá, ale zároveň je v nich cítit určitá vzájemná propojenost.