Simpsonwave jako únik do světa deprese. Kultovní seriál se promítá do hudby formou nostalgie a úzkosti

Simpsonwave jako žánr vznikl někdy v roce 2016, kdy se začala šířit první videa. Často používá již složenou muziku ve stylu vaporwave, který pracuje s kompozicí podobnou „výtahové“ hudbě, jen rozstříhanou na kousky do rytmické a taneční melodie. Tato hudba je pak v Simpsonwavu použita jako podklad do krátkých klipů z raných řad stejnojmenného seriálu. Videa jsou pak doplněna o fialový filtr a k retro vizuálu si ještě napomáhají efektem napodobujícím VHSky. 

Videa zčásti přejímají celou estetiku vaporwavu, tedy jakousi osmdesátkovou nostalgii připomínající osmibitové počítače, kazety, synťákové soundtracky a všudypřítomný étos starých videoher. Rozdíl mezi těmito dvěma žánry, které oba vlastně začaly jen jako vtip, je hlavně v jejich emocionálním dopadu. Simpsonwave totiž výrazně rezonuje v hlavách posluchačů. Připomíná jim lepší časy. Dětství, které se, dle slov samotných fanoušků, už nikdy nevrátí. A tak jsou diskuze pod videi plné smutných povzdechnutí a vyznávání z pocitů úzkosti a deprese.

„Když jsem si to pustil, tak to ve mně zahrálo na docela silnou notu. Takovou nostalgickou, možná až útěšnou. Otevřela se ve mně vzpomínka na dobu, kdy jsem to sledoval,“ říká publicista Karel Veselý. „Simpsonovi jsou sdílený kulturní kapitál, který propojuje několik generací. Někdo, komu je dvacet, se na to napojí stejně jako někdo, komu je čtyřicet. Oba na tom vyrůstali,“ vysvětluje, proč Simpsonwave působí na všechny tak nostalgicky. 

„Na fenoménu Simpsonwave mi přijde největší oříšek, že se tam rozepisují o nostalgii tak mladí lidé,“ říká terapeut Jan Vojtko. „Buď je to proto, že ti lidi chtějí spolu něco sdílet. Že jen opakují ta slova a doopravdy nostalgičtí nejsou. Je ale pravda, že generace, které teď dozrávají, jsou velmi nespokojené se současným světem, a tak je možné, že opravdu dokáží prožívat tu minulost a dostávat se do úzkostí a depresí.“