Slayer rutinně odmítají pokání

Šest let od vydání poslední řadovky Slayer znamenalo pro kapelu očistec. Nejprve zdravotní důvody vyřadily dlouhodobě ze hry kytaristu Jeffa Hannemana, poté byl z kapely (již potřetí) odejit bubeník Dave Lombardo a nakonec Hanneman, který se potýkal s drastickými následky pavoučího kousnutí, podlehl v roce 2012 cirhóze jater.

Zdálo se, že znamenitá desátá deska World Painted Blood (2009) dost možná uzavře kariéru kapely, která jako součást velké čtyřky (s Metallicou, Anthrax a Megadeth) napomáhala definovat v 80. letech tvář extrémního metalu. Nová deska Repentless ale k úlevě všech fanoušků naznačuje, že to američtí andělé smrti zabalit nehodlají. Slayer povolali osvědčeného bubeníka Paula Bostapha, s nímž spolupracovali už v průběhu 90. let, a kytaristu Garyho Holta, který za Hannemana zaskakoval v době jeho zdravotní indispozice.

Název Repentless, který kytaristu Kerryho Kinga prý napadl kdesi na letišti, ve slovnících (k pobavení mnohých) nenajdete, protože dosud neexistoval. Tenhle novotvar má ale vyjadřovat to základní, co žene současné Slayer kupředu: neochotu litovat se, kát se za svoje hříchy a plazit se před kýmkoli. Na posledních dvou albech se kapela vracela ke svým žánrovým kořenům – dunivým bicím a agresivní bouři řezavých kytar, rázné thrashmetalové ofenzivě, která evokovala časy největší slávy, alba jako Reign in Blood, South Of Heaven a Seasons in the Abyss.

Slayer – Repentless |foto: Nuclear Blast

Novinka naproti tomu spadá spíše do pozdějšího (a spornějšího) období, kdy kapela po odchodu Lombarda v roce 1992 posunula svůj projev blíže punkové a hardcorové neurvalosti. Ale zatímco na vrcholné desce této etapy, albu God Hates Us All, zněli Slayer jako nápadití, autenticky naštvaní vyvrhelové a pokřivení heretici, Repentless se nevyhne čistému rutinérství. Je to deska kapely, která ví, co se od ní čeká, a ví, jak se tam rychle dostat, protože podobnou cestou kráčela už mnohokrát. Bostaphova silová a přímočará hra i povedená produkce Terryho Datea dodávají zvuku Slayer značnou robustnost, ale desce chybí zběsilý drive, který měla ve chvílích, kdy za bicí soupravou seděl stylotvorný Lombardo.

Čtěte také

Tom Araya stále zuřivě štěká mizantropické a svatokrádežné texty, King s Holtem deformují riffy a chrlí nezaměnitelně eklektická sóla, kapela oproti předchozímu albu častěji zpomaluje do středních a hardcorově rozhoupaných temp, ale jen málokdy dosáhne zvrhlé a přímočaré intenzity, která z nich udělala (v lecčems prostomyslnou) inspiraci pro celou scénu. Perverzní melodické prvky a kulometně frázované sloky (skladby Cast the First Stone, Implode, Repentless, You Against You) nepostrádají osobité kouzlo, ale deska se jako celek spíše líně kolíbá k cíli, než aby nekompromisně sekala hlavy.

Slayer zkrátka pronásleduje prokletí metalových veličin – všechno, co hrají, už tu jednou bylo (a lépe). Argument, že komu to nestačí, ten prostě nechápe, o čem tahle kapela je, funguje leda jako dobré alibi pro skalní fanoušky. V diskografii Slayer je naštěstí stále s čím srovnávat. A Repentless z tohoto srovnání prostě vychází jen jako lehce nadprůměrná deska.

Hodnocení: 60 %
Slayer – Repentless (Nuclear Blast, 2015)