Sněhulák se dívá

Ono totiž těch „lepších verzí Stiega Larssona“ a „prvořadých hvězd severního nebe“ vyrukovala zčistajasna celá hejna. A světe, div se, ve většině případů šlo o nudné a předvídatelné bouře ve sklenici vody živené skutečně jen reklamními slogany. Nuže, pokračujme v plakátových heslech: pokud vás už nudí severské detektivky, zkuste Jo Nesbøho. Ten je prý totiž už dávno světový.

Zní to nabubřele, ale vlastně je to pravda. Vždyť třeba jeho aktuálně přeložený román Sněhulák padl do rukou samotnému Martinu Scorsesemu. A ten si, jak známo, látky vybírá pečlivě. Norský prozaik působí mezi hloubavými a sociologií i politikou protkanými díly švédských ikon jako Stieg Larsson či Henning Mankell svěže zběsile. Pravda, využívá zaručených ingrediencí detektivního severu – jeho policejní vyšetřovatel Harry Hole je (pochopitelně) alkoholik, asociál, misantrop, rozpadají se mu milostné vztahy a práce detektiva pro něj není ušlechtilým posláním, ale možností směrovat vnitřní démony i někam jinam než do devastace tělesné schrány.

V norské kriminalistice je to legenda, neboť kdysi vyřešil případ sériového vraha u protinožců (román Netopýří muž) a přes mizernou pověst netýmového hráče (jakýkoli z dalších románů) patří k hvězdám osloského oddělení vražd. Celkem pochopitelně si ho tak najde záhadný případ mizejících matek. Spojuje ho několik věcí: nevěra, první sníh a výhružná postava sněhuláka před domy obětí. Nesbø rozehrává hru, která se rozprostírá na ploše bezmála třiceti let a zahrnuje nezvyklé množství zvratů, falešných stop a matoucích náznaků.

Sněhulák je masivní síť utkaná z dalších a dalších záhad, které obklopují nenápadnou postavu sériového vraha, jenž rozhodně netouží po publicitě a své dílo je schopný udržet roky v anonymitě. Harry Hole zmítaný alkoholickými recidivami i rozpadlým intimním životem se v přívalu stop a „zaručených“ podezřelých ztrácí. Jeho pátrání je hektickým potácením se mezi indiciemi, které vedou do mnoha slepých uliček. Jo Nesbø neskrblí nápady, pointami a dynamikou vyprávění. Jeho vypravěč je sebevědomým strážcem labyrintu zklamaných očekávání a zavádějících příslibů.

Jo Nesbø |foto: ©Arvid_Stridh

Sněhové bludiště nemá z literárního hlediska zásadnější chyby – maniakálně kombinuje, přesto nepůsobí překombinovaně, vrší zvrat za zvratem, přesto se nemění ve frustrující festival škodolibosti. Oproti „sériovým“ počinům Nemesis či Pentagram je zároveň sevřenější a přímočařejší (což možná milovníky Nesbøho košatosti zklame). Jedinou vadou je zdánlivá drobnost. Nesbø využívá téměř každého detailu a náznaku k vytvoření další zavádějící stopy. Těch pár okázale ignorovaných výroků a otázek však vnímavého čtenáře přivede k identitě vraha velmi záhy, ještě před polovinou knihy. V dokonalém labyrintu totiž působí ledabyle ignorovaná odbočka až příliš nápadně.

Nic to nemění na tom, že Sněhulák i s tušením pachatelovy identity udrží napětí až od závěrečné tečky. Už jen sledovat obratný pohyb vypravěče dějem je čtenářským požitkem, který se s přehledem vyrovná americké škole thrilleru o sériových vrazích. Nesbø navíc přidává až dusivě úhledný svět osloských ulic a domácností, motiv detektiva požíraného plísní beznaděje, palčivé téma nevěry a několik nevídaně excentrických tahů, kterými Hole lustruje podezřelé. Navíc se tu na rozdíl od zmiňovaných autorových děl nevyžaduje znalost předchozích románů. Zkrátka, na dny, kdy do oken výhružně zírají sněhuláci, neexistuje lepší dávka čtenářského adrenalinu.

Jo Nesbø: Sněhulák
Překlad: Kateřina Krištůfková. Zlín: Kniha Zlín, 2012. 516 stran

Hodnocení: 80 %