Snowpiercer si hrdě razí cestu pustinou apokalypsy

Snowpiercer v lecčems navazuje na mistrův kontroverzní katastrofický snímek Mutant (2006), který nevypočitatelně křížil satirickou rodinnou komedii, blockbuster, horor o monstru z hlubin a kritiku dědictví amerického imperialismu. Sebe-uvědomělé překrucování pravidel žánru, nevypočitatelnost, plynulé přecházení mezi nesourodými náladami už sice nebylo tak hladké jako v případě Bongova opusu magnum Vzpomínky na vraha (2003), ale Mutant nápaditě vytrhl katastrofický film z područí rutiny a předvídatelnosti.

Joon-ho Bong a Quentin Tarantino|foto: oficiální Facebook filmu Snowpiercer

V podobném duchu můžeme hovořit o novém snímku i ve vztahu k post-apokalyptické science fiction. Snowpiercer je filmovým zpracováním francouzského komiksu Le Transperceneige, který pro změnu odkazuje k bohaté tradici dystopických metafor – namísto budov či fantaskních měst je děj zasazený do vlaku řítícího se sněhovou pustinou zmrzlé země. Po neúspěšném experimentu se zvrácením globálního oteplování přežívá zbytek lidstva v řetězci stovek vagónů, které jsou oddělené nejen podle účelu, ale i podle společenských tříd.

Klasická iniciační pouť „proletářského“ hrdiny z chudinského konce až k vládci/věčnému stroji v lokomotivě nabývá v Bongově vizionářské mysli podobu přechodu mezi různorodými fragmenty. Každý vagón představuje svým způsobem uzavřený ekosystém s vlastní atmosférou, celek vlaku pak funguje podle svérázných rituálních pravidel. Divák společně s postavou rebela Curtise (Chris Ewans) poznává chod jedoucí archy a blíží se klíčové záhadě: kdo je tajemný pan Wilford, stvořitel, vizionář a autor velmi krutého společenského řádu?

Prudké střídání nálad se neřídí jen otevíranými dveřmi, ale často překvapivě rozetne i zdánlivě jednoznačně vyznívající scény. Joon-ho Bong sází na místy hraniční kabaretní stylizaci, estetizovanou a brilantně nasnímanou akci, geniální prostorový pohyb kamery stísněnými interiéry a brilantní design jednotlivých vozů. Způsob, jakým nekompromisně kouzlí z klaustrofobického hada vagónů rozsáhlý svět, je filmovou obdobou slavné sci-fi Briana Aldisse Nonstop, v níž vypravěč proměnil zplaněné chodby vesmírné lodi v záludnou a spletitou džungli. Snowpiercer spíše než hi-tech sci-fi křísí ducha futuristických vizí 20. a 30. let, k nimž konec konců odkazuje výtvarně i myšlenkově.

Vzpoura dělníků, kteří touží ovládnout stroj požírající jejich těla, může v čase zdánlivě komplikovaných společenských střetů sice vyhlížet anachronicky, každopádně dovolává se univerzálních hodnot i mechanismů. Zároveň podmaňuje dokonalým vykreslením uzavřeného světa podobným způsobem, jakým před pár lety učarovala herní série BioShock zasazená do podmořského dystopického města. Snowpiercer z ledu vybourává hrdý humanistický étos starosvětské fantastiky přesvědčivěji než např. Blomkampovo přehnaně tezovité Elysium.

Síla Joon-ho Bongova filmu tkví v tom, že ho můžeme číst jako kritický komentář nelítostné „mašiny“ třídní společnosti i jako pohlcující uzavřený kosmos, který uspokojí výstřední výtvarnou stránkou, brilantní režií, přímočarým vypravěčstvím i jednoduchými, leč působivými postavami. Je sice pravdou, že tahle lokomotiva se na trase smích – vážnost nepohybuje zdaleka tak elegantně jako režisérův vražedný vrchol a digitální krajina za okny není technicky z nejvydařenějších, každopádně pustinou apokalypsy si Snowpiercer razí cestu s neotřesitelnou suverenitou.

P.S. S přihlédnutím k tomu, že se film natáčel na Barrandově s výraznou českou stopou (mj. za production design odpovídal Ondřej Nekvasil), je věčná škoda, že se do českých kin – zatím – nepodíval…

Hodnocení: 85 %
Snowpiercer (Seolgug Yeolcha)
Joon-ho Bong, Jižní Korea / USA / Francie / Česká republika, 2013, 126 minut.