Sónar 2011 – Próxima Estación… Electronica
18. ročník Sónaru, který proběhl v Barceloně mezi 16. a 19. červnem, mi opět potvrdil, že méně znamená, obzvláště na letních festivalech, častokrát více. Denní program, který se odehrával v samém historickém centru katalánské metropole, byl pravým opakem toho nočního, situovaného v areálu nacházejícím se 20 minut cesty speciálními festivalovými autobusy od La Rambly.
Útulné prostředí mezi budovami Muzea současného umění (MACBA – Museu d’Art Contemporani de Barcelona) a Kulturního centra (CCCB – Centre de Cultura Contemporània de Barcelona) nabízelo rodinnou atmosféru a únosnou mez návštěvníků, zatímco prostory nové ekonomické zóny L'Hospitalet de Llobregat (jakási obdoba pražského Výstaviště) působily na člověka zcela odlidštěně, nemluvě o nekončících proudících davech z prostoru jedné stage na druhou. Jestliže během denního programu se člověk mohl po vyvinutí menšího či většího úsilí dostat do prvních řad prakticky jakéhokoliv koncertu, praktikovat něco podobného v noční části rovnalo se častokrát téměř sisyfovské práci. A co si budeme namlouvat, možnosti vidět vlastníma očima přímo na pódium se ani pozorování sebevětšího promítacího plátna pořád nevyrovná.
Čtvrtek = Nicolas Jaar
Problém s přelidněností se nicméně několikrát dostavil i během dne – a to v podzemí MACBA na stagei Sonar Hall. Limitovaná kapacita zapříčinila, že již ve čtvrtek odpoledne, půl hodiny (sic!) před začátkem vystoupení Nicolase Jaara byl prostor tohoto pódia uzavřen, přestože před dveřmi čekalo ještě minimálně jednou tolik návštěvníků, kteří měli eminentní zájem dostat se dovnitř. Samozřejmě jsem byl mezi nimi, protože mě ani ve snu nenapadlo, že všeobecné vynášení debutové desky Space Is Only Noise do nebes (skóre 86 ze 100 na serveru Metacritics hovoří za vše) bude mít až takovéhle vyústění. Přestože jsem nakonec díky pozici na začátku fronty patřil mezi zhruba 40 dalších šťastlivců, kteří byli vpuštěni alespoň na druhou polovinu koncertu, převedení Jaarovy desky do live podoby mě i za těch necelých 30 minut dokázalo nadchnout jako za celý letošní Sónar už jen snad Janelle Monáe, o níž ještě bude řeč.
Víc a víc elektronických producentů se poslední dobou snaží převádět své skladby do co nejživější podoby a nutno říct, že málokdy je výsledek alespoň uspokojivý. Co ovšem předváděla na pódiu kapela tvořená saxofonistou, bubeníkem, kytaristou a klávesistou (a samozřejmě za mašinkami a mikrofonem schovaným Nicolasem Jaarem), byla čirá genialita. Naprosto perfektní propojení elektronické a instrumentální složky, skvěle zaranžované originály skladeb do živých provedení, energie vkládaná do každé odehrané noty, vzájemná sehranost a radost z koncertování – to všechno z pódia čišelo v takové míře, jakou už jsem dlouho neměl tu čest zažít. Jestliže Space Is Only Noise je už nyní pro mnohé kandidátem na jedno z alb roku (počítám se mezi ně i já), po zážitku z jeho živého provedení přidávám vystoupení Nicolase Jaara i do kolonky „kandidát na koncert roku“.
Sympatickým přechodem z odpoledního do večerního programu (noční část startovala až v pátek) byl jak rovný set Floating Points oscilující mezi nujazzem, deep housem a letními funky rytmy, tak o poznání zlámanější a co do bpm rychlejší nálož od Gerarda Robertse přezdívajícího si Kidkanevil, který se za hodinu stihnul dostat od oldschool junglu přes dubstep až k hip hopu. Následovala krátká zastávka u na stole mezi mašinkami v tureckém sedu spočinuvšího Tyondai Braxtona, dnes již bývalého člena The Battles. Krátká proto, že jeho hraní si s vlastním vokálem v podobě nekonečných smyček hlasu zmutovaného v ostré beaty a zdi bořící basy zaujme možná na pár minut, ale pro hodinové vystoupení je to pořád jaksi málo.
Zklamáním byl i Kieren Dickins aka Dels, nová akvizice labelu Big Dada. Jestliže debut Gob je lehce nadprůměrnou hiphopovou nahrávkou, její živá podoba (ačkoliv obohacená o bubeníka a dvě spanilé klávesistky) byla spíše průměrným rapovým představením ničím nevybočujícím ze zavedeného standardu. To Eskmo, vydávající pro změnu u Ninja Tune, zakončil první den Sónaru s jinou parádou, přestože se na pódiu mohl spoléhat pouze sám na sebe. Hrátky se všemi možnými hardwarovými vymoženostmi, ale i věcmi posbíranými po cestě na Sónar (plastové lahve, plechovky i obyčejný papír) a podomácku vyrobenými chrastítky a v neposlední řadě i s vlastním vokálem ještě podpořilo vpravdě masivní nazvučení celé show. Místy mohla iritovat snad jen až přílišná podobnost s aktuální tvorbou Amona Tobina.
Páteční vystřízlivění s M.I.A.
Jestliže Dels ve čtvrtek spíše zklamal, další nové jméno na alternativní hiphopové scéně v podobě britského rappera a producenta přezdívajícího si Ghostpoet bylo v pátečním denním programu jedním z vrcholů. Ghostpoet je takový komornější Roots Manuva. S velmi podobným témbrem a přístupem k beatové složce (kterou doplňoval opět živý bubeník a kytarista) a především se skvěle zvládnutou komunikací s publikem, které při něm stálo, i když sympatickému rapperovi hned několikrát během vystoupení vypověděl službu jeho laptop. Podobně pozitivní vibrace byly cítit i na stagei Sonar Dôme, kterou o dvě hodiny dříve opanoval Teebs. Ten zahalil publikum psychedelickým mrakem abstraktních beatů a útržkovitých melodií přesně v duchu labelu Brainfeeder a své zatím jediné dlouhohrající desky Arbour.
Kieran Hebden měl plno i přesto, že sedmá hodina večerní nebyla zcela exponovaný čas. A i když v posledních letech své beaty hodně srovnal a zploštěl, nelze mu upřít schopnost vystavět live set tak, aby mu přítomné obecenstvo zobalo z ruky. Jeho tři roky staré vystoupení na německém festivalu Nachtdigital mi ovšem zůstane vryto v paměti i nadále daleko pevněji. Four Tet se tentokrát samozřejmě soustředil především na aktuální album, ale za zmínku stojí i skvělé zakomponování vypalovačky Spirit Fingers z už osm let staré řadovky Rounds, kterou celý svůj one man gig zakončil. Fakt, že publikum na ni reagovalo spíše vlažně, si nelze vysvětlit ničím jiným, než že velká většina přítomných starší Hebdenovu tvorbu nejspíše vůbec neznala a přišla hlavně kvůli desce There Is Love In You.
O největší zklamání nejen pátečního nočního programu, ale rovnou celého Sónaru se bezpečně postarala M.I.A. Začala s půlhodinovým zpožděním, čímž totálně rozbila časový harmonogram hlavního pódia, pokračovala sebestřednou show se špatným nazvučením a hudbou na (kdo ví, jestli aspoň) druhém místě a skončila s prvoplánovým vytažením několika desítek lidí na pódium během hitu Born Free, který tak v souvislosti s excelentním a provokativním videoklipem nabyl úplně jiného, zcela plochého a zábavního významu. Vypadá to, že slečně Arulpragasam začíná její sláva decentně přerůstat přes hlavu…
Na show se hodně zaměřil i Trentemøller. Oproti poslednímu turné, kdy jeho doprovodná kapela čítala dva členy (kytaristu a baskytaristu v jedné osobě a bubeníka), se nyní rozrostla i o zpěvačku a ještě jednu kytaristku a velkou změnou prošla hlavně pódiová prezentace. Ze dřeva vystavěný plot, který první část koncertu odděloval skupinu od publika, aby se posléze zvolna snesl k zemi, a také několik po pódiu rozmístěných velkých světel připomněly svou „lesní“ atmosférou poslední turné Fever Ray. Podobně jako u Nicolase Jaara byla i Trentemøllerova kapela skvěle sehraná a pozitivní energie z ní sálala do všech stran. Album Into The Great Wide Yonder zaznělo téměř celé, došlo i na vzpomínkovou Take Me Into Your Skin; publikum bylo u vytržení a nutno dodat, že zaslouženě – Trentemøller zvládá živou podobu svých skladeb s podobnou grácií jako Nicolas Jaar, jen možná dává až zbytečně velký průchod showmanství, bez kterého by se jeho koncert díky skvělé sehranosti všech členů jeho bandu i silnému potenciálu většiny písní hravě obešel.
To vystoupení trojice Die Antwoord je show především. Jihoafričanům není žádné pódium dost velké, což potvrzují i rok po svém průlomu na interweb. Yolandi se navíc už jakž takž naučila i zpívat, takže zbývá jen občerstvit repertoár o víc než jen dva nové tracky, které oproti jejich loňskému gigu v pražském Lucerna Music Baru zazněly v Barceloně navíc, a není důvod pochybovat o tom, že o ně bude zájem i následujících 12 měsíců. Energie mají pořád až nebezpečně moc.
Sobotní vrchol s Janelle Monáe
Hvězdami z největších byli v sobotním denním programu bezpochyby pro letošní léto znovuobnovení Global Communication. Návrat do 90. let za slavnou deskou 76:14 byl znát i ve složení publika, které bylo věkově nad všeobecným průměrem Sónaru. Kdo přišel za nostalgií v podobě ambientních ploch a raného IDM, musel odcházet spokojen. Mark Pritchard a Tom Middleton předvedli to, co se od nich čekalo, a ustáli to s grácií. Na závěr přidali ještě po jednom rovném a zlomeném tracku pravděpodobně z pozdější EPčkové produkce, čímž roztancovali do té doby zasněné obecenstvo, přišli poděkovat před plátno se symbolem G ve tvaru lidského ucha tak, jak se vyjímá na přebalu oné slavné desky, a opět zmizeli v zákulisí.
Novou vlnu po těchto „zasloužilých umělcích“ reprezentovali po podvečerním návratu do minulosti především Actress a Hype Williams. Darren J. Cunningham ukrytý pod velkým kuželovitým kloboukem spustil hned od začátku nekompromisní hutné techno, kterým zatloukl do země všechno kolem, a než stačil přejít i ke své dubstepové a bass mutaci, utekl jsem z podzemí ke druhému, uvnitř budovy umístěnému pódiu za Hype Williamsem. Ten si ke své lo-fi elektronice pozval ještě lo-fi zpěvačku a výsledkem byla ještě více lo-fi verze jeho abstraktní produkce, než jakou předestřel na svých třech albech. Všudypřítomná mlha a nekončící nervní blikání stroboskopů dodalo jeho vystoupení až mimozemský nádech, který ale přesto nedokázal zcela potlačit dojem, že mistr Williams se daleko lépe cítí doma se svými mašinkami než na pódiu před živými lidmi.
O start sobotního nočního programu se postaral Chris Cunningham. Nekompromisní projekce v duchu jeho videí Rubber Johnny či Flex doprovázela neméně nekompromisní elektronika kombinující v sobě breakcore, glitch, IDM i zcela abstraktní beatové sekvence, navíc velmi úzce propojené s laserovou show. Na druhé největší stagei se ovšem v tu dobu odehrávala úplně jiná hudba. Mnou zastižený nejlepší koncert celého Sónaru, o který se postarala, věřte nebo ne, mladičká Janelle Monáe. Její 15členný big band čítající dechovou sekci, smyčcový kvartet, dvě doprovodné vokalistky, bubeníka, hráče na bonga, kytaristu, baskytaristu a navrch i dvě tanečnice předvedl úchvatnou show kdesi mezi funkem, R’n’B, souljazzem, swingem a inteligentním popem a dodal už tak skvělé desce The ArchAndroid úplně nový rozměr. Janelle skvěle odzpívala všechny party, publikum ji milovalo a ona se mu odvděčila tím nejlepším možným způsobem – vystoupením, na které člověk jen tak nezapomene. Pompézním, a přesto působícím zcela přirozeně; megalomanským, a přesto lidsky blízkým. Jestli to viděla M.I.A., musela zblednout závistí. Zcela zaslouženě.
Po rozmáchlé audiovizuální show, kterou na pódiu předvedla Janelle Monáe a její big band, muselo zákonitě přijít vystřízlivění, které bohužel odneslo duo Africa Hitech. Mark Pritchard tentokrát v kooperaci se Stevem Spacekem se mohl se svými mašinkami snažit sebevíc, ale jejich produkce v té chvíli zkrátka zněla až příliš studeně, ploše, bezbarvě a jednoduše. Do nálady se mi v tu chvíli nedokázal trefit ani Shackleton, přestože opět předváděl skvělý live set, který by z fleku mohl nahradit jeho mixovanou kompilaci Fabric 55, a jsem si jistý, že by sklidil neméně nadšené ohlasy. Překvapivě velké bylo pódium i pro umělce s vizáží „šíleného chemika“ a jménem The Gaslamp Killer, který sice řádil, jak je jeho zvykem, nicméně v obrovské hale na šířku nejméně 50 a na délku 70 metrů jeho pohybové kreace zpoza mixážního pultu vyzněly spíše do prázdna.
To Egyptrixx si svůj live set na nejmenší stagei Sónar Car umístěné v horské dráze náležitě užil a společně s italskou dvojicí DaDub (jež předvedla skvělý dub-techno set) a ruským producentem Mujuice (kombinujícím IDM s breaky a rovnými beaty) patřil k vrcholům obou dnů, během kterých se v tomto pouťovém prostoru (jenž dotvářel ještě funkční a mnoha návštěvníky náležitě okupovaný autodrom) představilo na 20 producentů a DJs.
Vzájemný „souboj na dálku“ Surgeon versus Paul Kalkbrenner vyhrál, alespoň co se týče velikosti publika, berlínský producent, který svoji one man show zakončil – jak jinak – „hymnou“ snímku Berlin Calling. Síly na Jamese Holdena, ani na další poslední jména v programu zbývajících tří stageí už po páté ranní nezbyly – téměř nepřetržitý třídenní maraton nabízející čtyři hodiny spánku denně udělal při nedělním východu slunce své.
Sónar však není pouze denní a noční oficiální program, ale také nespočet dalších hudebních akcí pod hlavičkou Sónar Off, které se konají po klubech, na střechách hotelů i na barcelonské pláži a jsou trochu upozaděným, zcela vlastním světem koexistujícím vedle toho více viditelného. A Sónar jsou také multimediální výstavy, které letos probíhaly především ve vědeckém muzeu Cosmo Caixa a také v prostoru denního programu Sónaru, kde sklidila největší zájem zcela zaslouženě především ta s názvem Other Mirrors interaktivně pracující s portrétem člověka za pomoci nejmodernějších technologií. Člověk by se musel rozčtvrtit, aby to všechno během těch tří dnů stihnul, ale užít si Sónar na maximum lze samozřejmě i bez onoho rozčtvrcení. Jen člověk nesmí podlehnout zrádným myšlenkám, co všechno dalšího mu mezi tím užíváním uniká mezi očima a ušima…
Poslechněte si průběžné telefonické hodnocení, které přímo z festivalu zprostředkoval Jarda Petřík.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
