Speedy Ortiz mají být infuzí indierockové scény, ale jenom prodlužují její apatii

27. duben 2015

On Air

Miláčci hudebních blogů Speedy Ortiz z amerického Northamptonu urazili za několik málo let dlouhou cestu. Od nahrávek pořízených na laptopu zpěvačkou Sadie Dupuis ke zvučnému jménu současného indie rocku, které skloňuje kdekdo, přesto však na festivalových plakátech zůstává stále spíš v dolní části malým písmem. S druhou deskou Foil Deer se čtyřčlenní Speedy Ortiz usadili v uhlazenějším zvuku a znovu spojují jednoduché punkové kytarové postupy s popovými refrény. S ničím novým ale nepřichází, a jejich úspěch se tak zdá spíš jako bublina nafouknutá blogosférou.

První album nahráli Speedy Ortiz před dvěma lety. Stačily jim na to čtyři dny. Deska Major Arcana, které předcházelo několik EP, pak dostala na hudebním serveru Pitchfork, stále fungujícím jako určovatel trendu, nálepku Best New Music. Ta jim zajistila, že se jejich nadcházející tour po severní Americe neobešlo bez pozornosti a malé kluby se naplnily. I proto šestadvacetiletá kapelnice Sadie Dupuis – místy připomínající hlas Alanis Morissette – opustila práci učitelky tvůrčího psaní a začala se naplno věnovat kapele, stejně tak její spoluhráči, kteří už nemuseli brigádničit jako poslíčkové s pizzou. Jde o vcelku klasický příběh pracovité „indie“ kapely.

Druhá deska Foil Deer se už stala očekávanou událostí a Speedy Ortiz na ni měli mnohem víc času. K názvu inspirovala Dupuis socha dřevěného jelena nalakovaná zlatou barvou, kterou viděla v galerii. Okamžitě tasila notýsek, do něhož si zapisuje hudební nápady i občasné básničky. Jednotícím motivem se stala rétorika girl power, tedy sebevědomé a silné ženy s kytarou, která si nenechá nic diktovat. Už v první skladbě varuje Dupuis, že umí zacházet s nožem a nebojí se ho použít, a o něco později zdůrazňuje: „Nejsem panovačná, jsem boss / Nejsem střela, jsem střelec.“

Přestože mnoho recenzí opěvuje právě její texty, nedají se vůbec srovnávat s dalším současným objevem – mnohem nápaditější písničkářkou Courtney Barnett. Dupuis ve srovnání s ní předkládá kryptické povídačky, které postrádají jakoukoliv obrazotvornost. Albu Foil Deer pak schází i výraznější hudební nápady. Silnějšími momenty na novince jsou skladby Raising the Skate a svižná Swell Content, které mají otevřené dveře i do rádií, nebo o poznání temnější závěrečná skladba nabízející úplně rozdílnou polohu Speedy Ortiz. Na celou desku to ale nestačí.

Speedy Ortiz – Foil Deer (Carpark Records, 2015)|foto: Carpark Records

Speedy Ortiz v rozhovorech zmiňují jako vzor devadesátkovou kytarovku Pavement (Dupuis měla dokonce výhradně dívčí revival s názvem Babement), zároveň ale říkají, že nechtějí nikoho kopírovat. Samotné odkazování indierockových kapel k 90. letům také dokazuje, že v novém tisíciletí z nespočtu instantních kytarových klonů nevzešel žádný nový vzor pro ostatní. A nebudou jím ani Speedy Ortiz.

Hodnocení: 60 %
Speedy Ortiz – Foil Deer (Carpark Records, 2015), 41 min.