„Společenskou úzkost chceme přetavit v aktivismus,“ říkají zakladatelky Institutu úzkosti
„Někdy v roce 1975 jsem byl v Libanonu, když byla občanská válka. Uvízl jsem tam, úplně bezmocný. Nakonec jsem sehnal práci, ale musel jsem se vrátit do Sýrie. Tam mě donutili jít na tři a půl roku na vojnu,“ vypráví svůj příběh Karim, Kurd původem ze Sýrie. Mikrofon v sále se střídá v rukou lidí, kteří přišli mluvit na téma úzkost. Tíživá a svíravá emoce má totiž nyní v Česku svůj institut.
V Praze zahájil 19. března prvním veřejným slyšením existenci Institut úzkosti. Kolem čtyřiceti účastníků a účastnic z různých oborů a s různými příběhy dostalo v prostorách budovy Goethe-Institutu jednu až pět minut času, aby o své úzkosti mluvili. Ale bez toho, aby ono slovo použili. Mluvili svobodné matky, umělkyně, akademici, ale i uprchlíci nebo lidé, kteří ztratili domov. Lišila se i forma příspěvků, někdo rekapituloval svůj život, četl dopisy nebo svou povídku. „Není to institut v pravém slova smyslu. Nemáme budovu a zaměstnance. Je to platforma, která komunikuje úzkost dál a snaží se najít způsoby, jak o ní mluvit a sdílet ji,“ vysvětluje jedna ze zakladatelek, Eva Koťátková, která společně se třemi dalšími výtvarnými umělkyněmi, Zuzanou Blochovou, Edith Jeřábkovou a Barborou Kleinhamplovou, institut založila.
„Jsem vychovaný jako většina mužů tak, abych o svých duševních problémech nemluvil. Terapie mi s tím pomohla,“ svěřil se Vašek, který se přišel podívat na první veřejné slyšení Institutu úzkosti a podpořit přítelkyni, která na akci vystupovala. Účinkující, organizátorky i návštěvníci se shodli, že je důležité o úzkosti mluvit otevřeně a veřejně. „Lidé si myslí, že když máte diagnostikovanou úzkostně-depresivní poruchu, tak jste magor. Ale přitom každý z nás trpí úzkostí. Je to přirozená reakce těla. Záleží na tom, jak se s tím vyrovnáme,“ prozradila svůj pohled na úzkost jedna z návštěvnic.
„Úzkost je systémový problém, vyvolaný tlakem ekonomiky, politiky a třeba i ekologie. Chceme mluvit o celé společnosti. Chceme dělat řadu akcí, třeba teoretický program na téma ‚kritika psychiatrického étosu‘, kterým chceme říci, že úzkost nebývá jen problém jednotlivce, ale celého systému,“ nastiňuje plány Barbora. Pojetí psychologického onemocnění se podle ní neustále a příliš rozšiřuje a lidem se předepisuje čím dál víc léků.
Veřejné slyšení ukázalo, jak všedním a všeprostupujícím pocitem se úzkost ve společnosti stala. Jsou na ni zvyklí lidi všech věkových skupin, zaměstnání, lidé různých sociálních zázemí. Příspěvky lidí, kteří jsou nebo byli ohroženi chudobou, neměli domov nebo dobré zdraví, však působily silněji. Pásmo příspěvků zakončil hudební publicista Karel Veselý, který se v poslední době zabývá mimo jiné vztahem hudby a psychických problémů. Pro slyšení připravil tematický „úzkostný“ playlist a pro institut bude vytvářet sérii podcastů. Web projektu bude spuštěn v květnu.
Poslechněte si reportáž z prvního slyšení Institutu úzkosti, zpovědi účastníků včetně úzkostí těch, kteří nemají jistotu bydlení.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
