Stál jsem uprostřed ničeho, byl jsem strašně sám, říká Martin. Se závislostí se potýkal 19 let

Martina jsem potkala v průběhu jeho léčby v terapeutické komunitě pro drogově závislé. Po několika měsících mateřské pauzy jsem se vrátila do práce u příležitosti vánoční velké komunity. Na velké komunitě klienti do léčebného společenství oficiálně vstupují, přestupují mezi jednotlivými fázemi léčby nebo léčbu zakončují slavnostním rituálem. Na té vánoční se kromě toho zpívají koledy.

Sedla jsem si na volné místo vedle Martina, kterého jsem v tu chvíli vůbec neznala. Přátelsky jsem se k němu naklonila a řekla mu, že budeme zpívat spolu. Nejistě přikývnul, ale děs v jeho očích naznačoval, že jsem do jeho bezpečné bubliny vstoupila příliš rychle a bezprostředně a že mu v té blízkosti vlastně vůbec není dobře.

Čtěte také

Závislosti jsou pokusy vymanit se z bolesti, říká lékař a spisovatel Gabor Maté

Letos uplynou od téhle historky tři roky, a když se s Martinem potkáme, skoro vždycky na ni s úsměvem vzpomínáme. Martinův život před léčbou ale mnoho důvodů k úsměvu nenabízel. Dno, na které potřeboval dopadnout, aby se z něj mohl odrazit, má podle něj každý jinde.

„Stál jsem uprostřed ničeho, sněžilo a byl jsem strašně sám. Dal jsi si, ale nic se nedělo. Nebylo mi dobře bez pervitinu ani s ním,“ vzpomíná na jeden z momentů, které ho přivedly do léčby. Po třinácté. A tentokrát se mu to podařilo. Aspoň zatím, protože obyčejný život bez drog je něco, co žít neuměl a stále se to učí.

Zlobí se dnes na mámu? Co mu pomáhá abstinovat? A jak reaguje, když ho někdo pozve na pivo? Poslechněte si Martinův příběh v Diagnóze F.