Stranger Things. Podivný úspěch retroseriálu, který vrací 80. léta

11. srpen 2016

Uvedení Stranger Things doprovázela šuškanda, jaká tu nebyla od začátku roku 2014, kdy se vysílala první sezona True Detective. Stejně obsesivně, jako si diváci seriál navzájem doporučovali, se o něm debatuje na sociálních sítích a webech o televizní zábavě. Většina diváckých reakcí se točí kolem tří hlavních námitek.

Dvanáctiletý Will Byers prohraje souboj s démonem, když se při pokusu vyváznout snaží současně ochránit svoje kamarády. Pár desítek minut po vypjatém souboji v Dungeons and Dragons se mu cestou domů v kousku příměstského lesa přezdívaného Temný hvozd stane cosi divného. Will zmizí. Po pár dnech se ukáže, že komusi záleží na tom, aby si městečko Hawkins v Indianě myslelo, že je po smrti. Více z děje momentálně nejdiskutovanějšího seriálu snad není třeba prozrazovat. Konkrétní scény, obrazy a tropy ze spielbergovských, carpenterovských a dalších filmů z 80. let, na které Stranger Things odkazují a kterých se týká většina humbuku, pak rekapituluje toto video.

V poslední době jsou diváci zvyklí na precizní seriálové rekonstrukce historických období. Podložím Stranger Things však není doba, ve které se seriál odehrává, jako v The Knick nebo Mad Men, Stranger Things čerpá přímo z filmů, které se v 80. letech hrály v kinech, a je tak skutečným nerdím koktejlem, ve kterém mají svoje logické místo bicykly, na kterých čtveřice (a pak už jen trojice) jezdí maloměstskými periferiemi, tajné experimenty vládních agentur prováděné za účelem získání výhody proti Sovětům, policejní velitel s kovbojským kloboukem a osobními problémy nebo frajírek ze střední v tričku s límečkem.

03684067.jpeg

První z nejčastěji vznášených námitek je nasnadě: „Je to jen pastiš žánrových odkazů.“ V tomto bodě logicky nesouhlasí většina fanoušků osmdesátkových filmů, pamětníků osmdesátých let a všichni ti, kterým výrazná intertextualita sama o sobě nepřipadá jako problém. Nevadí, že se příběh skládá z jiných příběhů, rozhoduje způsob, jakým seriál při jeho stavbě odkazy používá. Kombinací Spielbergova E.T. s tehdejšími kultovními horory se do seriálového světa dostává místo lásky, která všechno zlé překoná, spíš neurotické uvědomění, že jestli všechno dobře dopadne, je toho pořád dost, co by nás mohlo zneklidňovat. Zjevná melancholie je přesně tím, co Stranger Things pozvedá z rizikové polohy osmdesátkové pocty. Melancholický tón neporušuje ani seriálový humor – přesto, že Winona Ryder v roli matky samoživitelky a David Harbour jako policista Hopper místy působí jako sitcomoví herci. Další věc, která seriálu přidává na kvalitě, je pozornost, s jakou se tvůrčí duo bratrů Dufferů věnuje postavám, které představuje uprostřed osobních nebo vztahových krizí. Stranger Things je i skvěle napsaným a perfektně zahraným příběhem o dospívání, přátelství a lásce.

Svoje stavební kameny seriál stejnou měrou fetišizuje, jako převrací naruby, vytváří jejich pomocí očekávání, která se nakonec ukazují jako falešná. Z hodné holky Nancy se vyklube Nancy, která s věcností klade pasti pro příšery, ze své nové identity si ale nakonec nechává jen něco. Podobně jako dívčí idol Steve – předvídatelná, klišovitá figura, jejíž vývoj se ale tak docela předvídat nedá. Celý teenage milostný trojúhelník tak nakonec stojí na trochu jiných vztazích, než se zdálo. Další známý tropus teenage filmů – „dospělí jsou nanic“, je v seriálu přítomný spíš v timburtonovské poloze výsměchu rodičovskému měšťáctví. Reprezentují ho Mikeovy a Nancyiny rodiče, zatímco Winona Ryder pokračuje ve velké tradici drsných mamek ze scifi. Obhájci Stranger Things tak argumentují mistrovstvím bratrů Dufferů, debutantů narozených v roce 1984, v opracovávání osmedesátkových klišé, díky kterému je seriál něčím velmi osobitým, pokud ne přímo novým.

03684071.png

Zbývající divácké výhrady s první námitkou úzce souvisejí. Týkají se vypočítavosti, se kterou seriál údajně vsadil na nostalgickou notu. Server Variety uvažuje nad kalkulem Netflixu, který vyprodukoval také novou řadu známého rodinného seriálu Fuller House a v současnosti mocně promuje v listopadu premiérující nová Gilmorova děvčata. „Netflix rozhodně není první, kdo přichází na trh s nostalgií, zjevně se ale zaměřil na to, aby své odběratele zaujal resuscitováním kusů jejich dětství. Nostalgie je koneckonců část obřího úspěchu BuzzFeedu, pokud si všechny ty „devadesátkové děti“ s nadšením dělají kvízy na téma ‚Která postava z Malé mořské víly jsem‘, proč jim nedodat revivaly seriálů, které milují?“ Jistě. Těžko ale vyčítat kalkul společnosti, která se kalkulováním živí, podobně jako všichni ostatních producenti televizních seriálů. Netflixovské spoléhání na data o divácích je jen na další úroveň dovedenou strategií, kterou používají všichni. V práci bratří Dufferů je znát spíše láska a respekt k látkám, na které odkazují, na čirém kalkulu samotných tvůrců by se dal úspěšný seriál vystavět také jen stěží.

Třetí častá stížnost souvisí s podezřívavostí vůči retru ze společensko-kritických pozic, záliba v retropříbězích se může zdát úpadková. V poslední dekádě, kdy se mluví o zlatém věku televize, už diváci pozorovali postupně čím dál méně swingující léta šedesátá v seriálu Mad Men, nixonovská sedmdesátá ve druhé sezoně Farga, nebo špinavý začátek 20. století v nemocnici The Knick. V True Detective si jednu z hlavních rolí zahrála vytěžená louisianská krajina 90. let, devadesátkovou atmosféru nedávno velmi živě připomněla i na několik Emmy nominovaná minisérie American Crime Story: People vs. O. J. Simpson. Každý ze seriálů však s dobovostí pracuje jiným způsobem.

via GIPHY

Pro The Knick je přiblížení reality starého New Yorku způsobem, který se v pamětnických pořadech neuplatňuje (skrze pocitové vnímání a společenskokritické příběhy), hlavní tvůrčí motivací. Žánrové Fargo a True Detective nechávají probleskovat dobové souvislosti v pozadí. Nejanalytičtěji o svých časech vypovídají Mad Men a People vs. O. J. Simpson. Oba seriály se svým výkladem doby (v případě OJ Simpsona analýzou fenoménu popularity celebrit, rasismu, ovlivňování veřejného mínění a nerovnosti mezi lidmi) vyjadřují přímo k dnešku.

Temnější vysvětlení vztahu Stranger Things k dobovosti má po ruce Mark Lawson z Guardianu: „Ještě by to celé mohlo být tím, že osmdesátá léta se opakují. Donald Trump se dá považovat za šíleného imitátora Ronalda Reagana, flow Vladimíra Putina často připomíná Brežněva nebo Andropova. Jestli se Trump stane v listopadu prezidentem, mohou diváci seriálu dojít k závěru, že podivné věci se skutečně staly.“

Pokud bychom něco takového chtěli po Stranger Things, jsme vedle. Bratři Dufferovi svůj narativ, jehož pointou je láska ke kinematografii osmdesátých let, nijak nekomplikují a zůstávají čistě na poli filmové reprezentace doby. Stranger Things tak zůstávají mistrovsky vyvedeným seriálem pro celou rodinu, jehož sdělení se však rovná sdělení nápisu We Love the 80s. Otázka je, komu to vadí.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio