Strašidelná vagina a houbová dystopie. Divná fantastika v českých knihkupectvích

V doupěti roztříštěné skutečnosti

Na hraně žánru, ale také na hraně příčetnosti se pohybuje Američan Brian Evenson. Česky vydaný soubor jeho próz obsahuje povídkovou sbírku Zhroucení koně, k níž byla přidaná původně samostatně vydaná novela Doupě. Evensonovy texty jsou úsečné, plné nedopovězených náznaků a paradoxů. Evenson si libuje ve vytváření nálady naprosté nejistoty, kdy všechno neustále zpochybňuje svůj význam nebo i svou existenci. Jsou to povídky, které jako by psali vypravěči postižení paranoidní schizofrenií nebo rozštěpem osobnosti. Hrdinové se marně snaží posbírat dohromady střepy zrádné reality, která je obklopuje, nebo vlastní roztříštěné osobnosti. Jednotlivé krátké prózy působí osvěžujícím dojmem, právě proto, že Evenson v nich dovádí hororový pocit úzkosti z iracionality až na samou mez. Ve sborníku se ale postupně tak trochu okoukají, protože Evenson vlastně stále dokola variuje jedno a totéž schéma. Jakmile začneme číst, už víme, že se brzy utopíme v řetězci unikavých událostí, vzájemně se popírajících tvrzení a do ztracena mířících vyprávěcích linií.

Brian Evenson - Doupě/Zhroucení koně|foto: Gnóm

Evenson není příliš sugestivní vypravěč a plně spoléhá na zneklidňující sílu zkratkovitě popisného stylu. Nejlépe z jeho česky vydaných povídek přesto, nebo právě proto, vyznívají ty, které oproti ostatním vynikají i svým rozsahem – totiž ty nejdelší a ty nejkratší. V novele Doupě i v delší povídce Prach umí čtenáře velmi dobře ponořit do prostředí, ze kterého jako by vyrůstala celá surreální nálada textů. Doupě působí jako sci-fi příběh o rozkladu nepochopitelného mimozemského ekosystému – ovšem stejně cizí a nesrozumitelný je i samotný vypravěč. Prach je zase působivý klaustrofobní horor, kde se hraje s nadpřirozeným prvkem, který může, ale také nemusí existovat jen v hlavách protagonistů. Naproti tomu ve čtyřstránkové povídce Tři potupy dokázal Evenson brilantně koncentrovat na malém prostoru jedno ze svých ústředních témat – hrdinovu ztrátu fyzické i psychické integrity.

Houby nejsou tím, čím se zdají být

Subtilnější náladu nepatřičnosti a iracionální závratě evokují texty švédské spisovatelky Karin Tidbeckové. Mnoho jejích povídek líčí všední, často rodinná dramata, do kterých zvolna, unikavým způsobem vstupuje nadpřirozeno. Zdánlivě obyčejné věci nejsou tím, čím se zdají být. Čím jsou ale doopravdy, se většinou nedozvídáme. To platí pro podivné obyvatele chatové oblasti mimo sezonu v povídce Britina prázdninová vesnička nebo pro tajuplnou příbuznou, jejíž původ možná souvisí s lidovou legendou, v příběhu Sobí hora. Jindy Tidbecková s gustem vyrábí surreální hříčky o milostných vztazích lidí a steampunkových strojů nebo o pracovnících telefonní ústředny zařizujících pro volající hovory s mrtvými nebo třeba s králem brouků. V jejích povídkách často narážíme na střípky švédské všednosti nebo na typicky severská témata magické přírody, melancholie, ale také přehnaně spořádané byrokratické společnosti. V češtině můžeme číst její povídkovou sbírku Sobí hora, ve které jsou shromážděné krátké texty psané ve švédštině i v angličtině. Tidbeckové se totiž podařilo prorazit do zahraničí mimo jiné i díky slavnému spisovateli a editorovi Jeffu VanderMeerovi (autor románu Anihilace). V téhle souvislosti je pozoruhodný doslov knihy, ve kterém Tidbecková píše o tom, jaký je rozdíl psát ve švédštině a v angličtině a jaké to je, překládat si vlastní texty do anglického jazyka.

Česky vyšel také její dosud jediný román Amatka. Na jednu stranu je to variace na klasickou antiutopii ve stylu Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové. Je ale zasazená do světa plného podivných, nedovysvětlených úkazů. Po zhroucení civilizace se společnost rozdělila do několika specializovaných kolonií. Ty jsou závislé na podivné houbové substanci, která dokáže měnit tvar podle toho, jaké slovo je na ní napsané. Sama o sobě působí Amatka jako plíživě podivínská próza psaná s citem pro utváření atmosféry. Zároveň ale vypadá trochu jako první letmé pozvání do obsáhlého světa, který by se mohl rozvíjet v případných dalších dílech. Tidbecková ale podle všeho pokračování Amatky neplánuje, takže kniha končí spíše jako bloudění po okrajích svým způsobem fascinujícího světa, do nějž nikdy úplně nepronikneme. Na rozdíl od jejích povídek, kde náznaky jsou schválně záhadné, ale román působí v něčem nehotově a až příliš zdrženlivě.

Carlton mellick III - Strašidelná vagina|foto: Carcosa

Vlhké hlubiny bizarro fiction

Se subtilnostmi se naopak rozhodně nezdržuje Carlton Mellick III. Jestliže texty Tidbeckové připomínají procházky tajuplnou mrazivou severskou krajinou, tak Mellickovy prózy působí, jako by vás někdo mlátil do obličeje obřím fialovým dildem. Mellick je čelnou osobností okrajového žánru bizarro fiction, který je spojený s malým portlandským vydavatelstvím Eraserhead Press. První nahlédnutí do vlhkých útrob tohoto žánru nám loni nabídla útlá kniha s všeříkajícím názvem Strašidelná vagina obsahující několik kratších textů. Hrdina titulní novely podniká expedici do vaginy své přítelkyně, v níž s největší pravděpodobností straší. V příběhu Fantastické orgie se zase hlavní postavy účastní swingers party určené výhradně pro osoby nakažené exotickými pohlavními chorobami. Nejlepší text knihy, povídka Porno v srpnu, je delirické vyprávění o zmutovaných pornohercích uprostřed oceánu.

Jak vidno, bizzaro fiction si libuje v chytlavě groteskních nápadech inspirovaných brakovými horory, pornografií, komiksovou estetikou a japonským nonsensem. Na tyhle transgresivní večery pod lampou má navázat další Mellickova kniha Zbouchnul jsem Satanovu dceru, která vyjde letos na jaře. Démonicko-romantická komedie vypráví o mladém zevlovi, který žije v domku postaveném z lega a večery tráví popíjením s kamarádem, který je zápasník sumo. Jednoho dne ho ale navštíví démonka z pekel, která tvrdí, že je s ním těhotná.