Svatá čtveřice: Válet hrocha
Aktuální film Jana Hřebejka ukazuje, jak bídně si současná česká komedie stojí ve vztahu ke kontroverzním tématům a intimitě. Paradoxně je však přese všechno odvážnější a dotaženější, než je v tuzemské kinematografii zvykem.
Michal Viewegh postavil scénář Svaté čtveřice na prověřeném modelu „lehké rodinné perverze“ – v Románu pro muže pracoval s trojúhelníkem „dva bratři a prostitutka“, v Románu pro ženy zase se vztahem „muž, jeho bývalá milenka a její dcera“. Podobné konstrukce jsou v jeho podání spíše komické a „bestselerové“ než provokativně realistické a slouží k rozptýlení konzumenta psychologickými i situačními stereotypy.
Modelová situace: dva manželské páry žijí vedle sebe v navlas podobných (jen zrcadlově obrácených) domech. Jde skutečně o spojité světy – jsou nejlepšími přáteli a jejich pouto přebírají i potomci, kteří se navíc od raného věku intimně sbližují. Na tomto rodinném konglomerátu je vlastně od počátku cosi podezřelého. Postavy omezují svoje interakce výhradně na souputníky z obou domů. Být film rakouský, záhy nabudeme dojmu, že jsou stavby podsklepeny.
Nicméně film je český a zvukovou stopu k němu vytvořili kytaroví pohodáři Eggnoise, takže divák je od počátku veden k tomu, aby to všechno vnímal jako lechtivou anekdotu. Přes všechny náznaky problematičnosti (prarodiče usilující o to, aby se domy oddělily plotem) vegetuje Svatá čtveřice v uzavřeném utopickém světě, v němž se přání stávají skutečností. Pohodové soužití narušuje jen postelový stereotyp obou manželských párů. Řešení, o němž mnozí sní, někteří zrealizují, ale málokteří rozdýchají – tedy „kontrolované“ prohození partnerů – se v jejich případě stane východiskem z nudy a sexuální frustrace.
Kulisy karibského ostrova, kde se tato hromadná terapie odehraje, i některé scenáristické náhody podtrhují konstruovanost zápletky, v níž se zapovězené stane náhle dostupným. Svatá čtveřice se úzkostlivě vyhýbá konfliktům, dokonce do té míry, že se v půli zacyklí v údivu, jak dobře postelová rošáda funguje. Spíše než film sledujeme letní kytarovkový klip doplněný zbytečnými komediálními štěky, které místo rozvíjení děje čile retardují.
Komika je tu čerpaná výhradně z povrchu věcí – i když postavy několikrát opakují, že čtyřka se kecáním neudělá, je kecání to jediné, v čem je film skutečně potentní. Sexuální scény jsou jistě otevřenější a odvážnější než česká ponožko-trenýrková praxe, přesto se ani ve Svaté čtveřici nedočkáme přirozenosti. Postavy v intimních situacích sitcomově přehrávají a veškerou trapnost vypuzují tím, že jsou následně schopny během jedné scény několikrát zopakovat, jak je všechno úžasné, jak se mají rády a jak je skvělé, že zrovna jim to funguje. Trapnost se tedy nakonec dostavuje, ale nechtěně.
Svatá čtveřice pracuje s obvyklými stereotypy české sexuality – teatrální usínání při orálním sexu, kabaretní výrazy nudy, upocené válení hrochů. Smyslnosti a otevřenosti se vyhýbá úplně. Proč je pro oba páry čtyřka úžasným zážitkem, se pochopitelně nedozvíme, protože kamera z ní včas uteče, a tak nás postavy musí celé minuty ujišťovat, že to vážně „stálo za tu námahu a riskování“. Není to jistota pramenící z uvěřitelných charakterů, ale spíše z principů reklamní estetiky: ukážeme vám nepravděpodobný exotický svět a vy uvěříte, že funguje.
Vieweghův scénář připomíná spíše náčrt k bakalářské povídce: chybí mu twist a po peripetii následuje už jen sled nuceně poslepovaných epizod, které postavy ani výchozí situaci nikam neposouvají. Kdyby alespoň Svatá čtveřice zůstala u své polo-radikální vize fungující čtyř-domácnosti, jenže ona nakonec stejně uteče k oplzlé anekdotě o něžných ženách a chcípáckých mužích, kteří skončí s plechovkou piva na vydutém břiše. Na místo rajcovní fantazie tak běží spíše o mechanické cvičení, dobré pro pánský erotický magazín.
Nový film Jana Hřebejka může obstát, jen pokud je měřen tuzemskou komedií. Oproti ní si uchovává jistou vkusnost i důstojnost, schopnost načasovat a kultivovaně prodat slovní či vizuální gag. Nejde o pavlačové štěkání nebo televizní rutinu. Poetická kamera Martina Šáchy od počátku chytře pracuje se světlem i rámováním postav, herci přinejmenším působí v plochých charakterech sebejistě. Hřebejkova režie nicméně opět hojně pracuje s vycpávkovým lyrismem a dekorativními filtry, které jsou spíše manýrou než funkčním doplňkem děje.
Kámen úrazu nastane, když Svatou čtveřici konfrontujeme např. s německým kontextem. Ve srovnání s tamějšími komediemi o partnerských vztazích (3, Láska na grilu) je cíleně upjatá, přehnaná, zahrabaná v útěšnosti a humorných stereotypech sádelnatého českého souložení, které pouze reprodukuje odvážněji a vkusněji než filmy Zdeňka Trošky či Marie Poledňákové. Hřebejk a Viewegh válí hrocha šikovněji. Pořád je to ale tentýž podbízivý tvor.
Hodnocení: 40%
Svatá čtveřice
Jan Hřebejk, ČR, 2012, 78 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
