Švýcarské Ticino je eldorádo canyoningu, říká Petr Kubát

Petr Kubát nepovažuje canyoning za extrémní sport, ale rozhodně za adrenalinovou, zážitkovou záležitost. Osobně skáče vodopády a stupně, které mají maximálně 11 až 12 metrů. Některé z nich ale nejsou tak úplně rovné, ale „trochu do zatáčky“, skoky jsou pak technicky náročnější. A skluzavky, sjízdné „po zadku“, které Petr Kubát vyzkoušel na vlastní kůži, mají až 20 metrů. 

Švýcarský ráj barev a skal

Petr Kubát byl poprvé v roce 1998 ve Francii v kaňonu Vercors, ale pak si oblíbil švýcarský kanton Ticino, ve kterém nejsou kaňony zaříznuté do vápencových skal, ale do žulových, takže voda je čiročirá. „Tůně hluboké například sedm osm metrů jsou úplně průzračné. Když do toho zasvítí slunce, je to hra zelené a modré barvy. Nádhera!“ říká po mnoha návštěvách oblasti. A dodává, že kaňony jsou hodně vertikální a vysoké stupně navazují jeden na druhý. Ticino je podle něj krásné i pro pěší návštěvu, ale pro kaňonáře je to hotový ráj. Ještě prý zbývá několik kaňonů nepopsaných v průvodcích, ale ta nejkrásnější místa jsou podchycená. „Víme, co nás čeká, máme plánek, víme, jaké vybavení potřebujeme, abychom se někde nezasekli.“

Skoky, skluzavky a tůně

Canyoning Petr Kubát provozuje jen v létě, i když zimní varianta s mačkami, cepínem a neoprenem také existuje. „Pro mě je canyoning spojený s letní pohodou, koupáním a podobně. S partou kamarádů,“ říká. První člen vždy slaňuje a zjišťuje bezpečnost pro ostatní, protože terén se například vlivem dešťů a tání může měnit. „Když není nálada na skok do tůně, existuje vždy jiná sestupová varianta,“ zdůrazňuje Petr Kubát. O svých začátcích, vybavení, bezpečnosti i rizicích mluví obsáhle a barvitě v Casablance. O jeho výpravách se můžete dozvědět víc také na blogu.