Teorie alkoholových kopců pobaví

Rok ďábla je velmi slušně vystavěná veselůstka, kterou si Petr Zelenka a jeho přátelé vystavěli na velmi známých reáliích české populární hudby. Písně Jaromíra Nohavici opravdu zpívají všichni Češi, valná většina z nich ví, že měl opravdu problémy s alkoholem, stejně tak jako to, že další kongeniální písničkář Karel Plíhal je jeho dobrý přítel. Další možná vědí, že Čechomor - ještě nedávno Českomoravská hudební společnost - opravdu hrál po hotelích a restauracích (než se prosadil na folkových festivalech, jako jsou Prázdniny v Telči apod., následně se elektrifikoval, přejmenoval, začal hrát s Nohavicou a posléze se symfoniky). Zelenka ví, že sahá na známá témata, tím víc ho to láká a všechny všeobecně známé mýty, zvěsti a ověřitelná fakta vtipně přepracovává. Tak například zmíněné hotelové hraní dotáhne ke skvělé scénce "elevator music" a k seznámení s Jazem Colemanem. Obrazové skeče a srandičky vás baví tím, že ukazují svět hudby hodně legračně a nepodlézavě, jak to také známe, když se mluví o osobnostech české hudby. (Zdráhám se říct u zmíněných muzikantů středního proudu slovo celebrita - zdá se mi tento střední proud na takovou urážku prostě ještě příliš kvalitní.) Protože je ve filmu gagů, které pobaví, opravdu dost, stojí za povšimnutí, že snad u žádného filmového kritika nepadlo slovo manýra, ustrnutí, přitom shodných prvků třeba s Mňágou - Happy endem je dost. Zelenka asi baví svým typickým a už ustáleným rekvizitářem i kritiky.

Humor je ostatně hlavní mincí všech Zelenkových filmů, ať už se jedná o podivínství lidí, co ukusují umělými zuby v zadku knoflíky a hrají si na letadla, případně pouštějí v rádiu nahrávky své mámy, nebo o kapely hrající v převleku za ovoce. A po odchodu, na kterém nás vyprovází při titulcích Čechomor, máte nad čím si popřemýšlet. Jak je to s těmí mýty okolo osobností, se kterými si Zelenka hraje, jak tedy vidí Českou republiku, když se docela letmo v příběhu zmiňuje o několika českých unikátech a stereotypech (koneckonců sám alkohol - český fenomén), a z koho všeho si dělá srandu. Jak je to s drobnými poselstvími o tom, jak by se k sobě lidi taky mohli chovat... (Dovolím si vsunout malou kuriozitku: víte, že Zelenka chodil do foglarovské skautské Dvojky?) Nebo taky přemýšlet nemusíte a jen se necháte vést. Taky to jde a ve sloučení obou poloh tkví vysoká návštěvnost takového filmu. Kdyby přišel s "hudební mystifikací ve formě dokumentu" někdo jiný, jak by asi dopadl?

Svoje výhrady k filmu směřuji do oblasti výstavby příběhu a pointy. Docela dobře se vám může stát, že to vám z paměti raz dva vymizí a pamatovat si budete spíš něco tak z toho prostředku. Nenastalo maličko něco podobného už u Samotářů, pro které psal Zelenka scénář?

Režisér sám prohlásil, že na České lvy to s Rokem ďábla nevidí, s čímž nelze zcela nesouhlasit, právě kvůli takovým vadám, ale minimálně tu bude horký favorit v kategorii hudba. Soundtrack je totiž právě po Samotářích zase pořádná pecka. Jsou tu dobré úryvky (Nohavicova teorie alkoholického kopce) a výběr písniček známých i neznámých (např. starých, ale nevydaných). Básnířka byla křehká písnička, nyní je to bezmála punk, Kdo na mé místo je vůbec staronový hit, Mikymauz naopak ponechaný v komorní aranži (pokus o zhutnění už tu byl s neřežovskou Kapelou), Jaz Coleman přispěl Exorcismem od jeho Killing Joke. Spousta tracků a celkový smysl a spád.

Rok ďábla (ČR, 2002). Režie a scénář: Petr Zelenka, hrají: Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Čechomor, Jaz Coleman, Jan Prent a další. Premiéra: 7.3.2002.

www.rokdabla.cz