Tim Burton a temné stíny nemrtvých
To, že si Tim Burton za hrdinu svého posledního filmu vyvolil nevrlého, prkenného a v nepatřičnou dobu probuzeného upíra, má svou zvrhlou logiku.
Když na úsvitu minulého století nemrtví poprvé pronikli na plátna biografů, byli považováni za metaforu filmu jako média-upíra, který z věcí vysává jejich krev-světlo, mění je v mátožné přízraky. Pokud bychom se tohoto čtení přidrželi, dopustil se Burton čehosi blízkého kanibalismu: téměř dvě hodiny nechává poučeného diváka sledovat, jak Temné stíny bezskrupulózně vysávají mízu jeho klasických počinů.
Tvůrčí krizi kdysi nesmírně kreativního režiséra můžeme datovat různě – od doby, kdy se vyznal z lásky k filmovému tvrdohlavci Edu Woodovi, nebo od doby, kdy se jeho svérázný rukopis stal jen manýristickým přívěskem stále stejných a stále předvídatelnějších příběhů. Pokud ale cukrkandlového Karlíka či krvavého holiče Sweeney Todda mohla omluvit brutální nadsázka a vizuálně obézní Alenku v říši divů zase povinnost studiové zakázky, Temné stíny jsou jako varovná zřícenina na konci křivolaké a pochybné cesty. Film, který se propadá sám do sebe, film, který jako starý upír bloudí komnatami kdysi slavného paláce autorovy fantazie, film, který se přežil a existuje jen díky schopnosti vysávat kdysi fungující schémata a motivy.
Burtonův poslední počin vyhlíží především zcela letargicky. Jednak proto, že kdysi velmi jiskřivé a nápadité žánrové fúze se tentokrát smrskly na nesoudržný mix komedie a hororu, ale i proto, že Burtonův styl se prostě a jednoduše obehrál a vyprázdnil. Pryč je prokomponovaná výtvarná expresivita Střihorukého Edwarda, pryč je nakažlivá pitoresknost Ospalé díry. Temné stíny sice stále vypadají jako film Tima Burtona, ale z jejich nitra se vytratil život, zjitřená obraznost a ona zvláštní výlučná uzavřenost, s níž americký podivín sochal své světy na pomezí barvité pohádky a morbidního hororu. Film je stále prosycený výraznými barevnými paletami, kulisami odkazujícími ke klasikám 30. let i značnou extravagancí charakterů, ale vše je až příliš odtažité, sterilní, nahozené na pouhý prvoplánový efekt.
I Johnny Depp, kdysi nehynoucí dynamo hereckých proměn, působí v roli upíra probuzeného v roce 1972 vyšeptale. Jeho postava je nucenou skládankou mnoha vlivů – romantického obrazu nesmrtelného milovníka, parodické masky tvora vyvrženého ze své doby i hrozivého potomka Kainova rodu. Ani v jedné z poloh však nedokáže pevně zakotvit, a tak se jeho Barnabáš Collins mění v povrchní exhibici – prkennou, nezáživnou, umrlou… Depp i ostatní herecké hvězdy mastí velmi nudný konverzační mariáš, v němž nikdo nemá v ruce trumfy. S výjimkou hutného baladického úvodu zavánějí Temné stíny šestákovou soap operou o nenaplněné lásce, prokletí a divné době společenských kontrastů.
Pokud dobové reálie patřily dosud k Burtonovým světlým stránkám, v Temných stínech se propadají do mlhavé šedi. Film se sice jen hemží narážkami na dobovou popkulturu a v pravou chvíli vytáhne z rukávu nejošklivější ženu hard rocku Alice Coopera, ale i z dobových narážek a hudebních šlágrů se stává jen bezkrevná omáčka morbidního divadla bez humoru, emocí i napětí. Překvapivě i režisérova vlajková témata – odlišnost, nadpřirozeno, romantické vyděděnectví – se naprosto míjejí účinkem a jsou stereotypně nasnímanými dialogy rozemleta na suchou masokostní moučku.
V Temných stínech zkrátka selhává úplně vše – krom Burtonovy schopnosti těžit z mnohem vydařenějších a životnějších zastavení jeho filmařské poutě. To však má pro jeho ctitele spíše hořký přídech. Krom toho, že sleduje film nudný, křečovitý a bezpohlavní, je nucený asistovat jakési morbidní autoerotice, při níž se upír ukájí pitím své vlastní krve. Noblesní časy vypravěčského i výtvarného opojení zůstávají zamčené v komnatě minulosti a Tim Burton drtivě prohrává boj s vlastními temnými stíny. A tentokrát zcela bez útěchy.
Hodnocení: 40 %
Temné stíny (Dark Shadows)
Tim Burton, USA, 2012, 113 minut
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
