„Transgas nedostal šanci. Nová budova by měla vzejít z architektonické soutěže,“ říkají architekti

„Bylo by dobré vytvořit seznam staveb, které jsou důležité pro historii a vývoj architektury v Česku, a držet se ho. Dopředu pracovat na tom, aby ty stavby byly zpamátněné nebo aby byla zajištěna jiná jejich ochrana,“ souhlasí Osamu Okamura, bývalý šéf časopisu o architektuře ERA21 a současný programový ředitel konference reSITE. „Takovéto ex post akce působí nevěrohodně, člověk si říká, proč se až teď ohrožené stavby dostávají do centra pozornosti. Nepamatuju se, že bychom se někdy na škole učili o Transgasu nebo ho navštívili.“

Klub Transgas?

Okamura si kvalitami Transgasu není stoprocentně jistý. „Není dokončený tak, jak to bylo zamýšleno, urbanisticky nefunguje, jak měl, například vedle něj zbyly činžáky na nároží, veřejný prostor nikdy nedošel původně zamýšlené realizace. Parter (přízemní část budov) v posledních desítkách let nefungoval, vzniklo tam takové tmavé zákoutí, prostor, kterým nejde nikam pořádně projít.“ Podle Okamury mají budovy ale víc problémů, které komplikují jeho budoucnost. „Je spojený s určitými technologiemi, centrální temná budova byla navržena pro počítač, což je dnes úsměvné, když počítač nosíme v kapse. Tyto stavby vymyšlené pro jednu specifickou funkci, která se zcela přežila, jsou obzvlášť problematické.“

Podle Yvette Vašourkové z Centra pro středoevropskou architekturu, které se aktivně angažuje například v transformaci pražské magistrály nebo Negrelliho viaduktu, má však Transgas potenciál. „My teď máme být kreativní v tom, jakým obsahem ho naplníme, souhlasím, že by ty budovy mohly mít jedinečný obsah, kdyby se do toho dala nějaká energie,“ reaguje Vašourková na úvahu vyslovenou nedávno hlavním architektem budov Václavem Aulickým – v centrální budově bez oken by podle něj mohl být třeba hudební klub. „Jasně, dnes je parter temný a nevyužitý, ale té stavbě se nikdy nedala žádná šance. Veřejný prostor okolo ní mohl oživit dočasný program, venku mohla být super restaurace nebo kavárna s krásným prostředím.“ Vašourková připomíná i kontext, ve kterém se budova nachází, hlučná magistrála, pražská dálnice, která centrum protíná jen kousek odsud, tlumí v místě život.

Osamu Okamura a Yvette Vašourková|foto: Barbora Linková

Vymazat historii

„Nejvíc mě mrzí, že se řeší dva extrémy, buď zachovat Transgas ve stávající podobě – z titulu kulturní památky –, anebo zbourání,“ pokračuje Yvette Vašourková. Neviděla jsem žádné projekty, které by se snažily stavbu adaptovat, transformovat. Nikdo neotestoval různé varianty, co by v tom místě mohlo být. Mrzí mě, že se tímto způsobem nepřistupuje, odborníci nedali ani žádné podklady pro architektonickou soutěž, která pro tohle místo mohla vzniknout, když už je to takhle významná lokalita a kvůli nové budově má padnout tahle stavba. Když se teď bavíme o zbourání Transgasu, tak dobře, ale co tam má vzniknout, aby to mělo nějakou zásadní hodnotu? Bez soutěže se tam postaví něco, co nebude nikoho zajímat.“

Osamu Okamura do debaty vtahuje i dilema ohledně udělování statusu kulturní památky a problematičnosti modernistické architektury. „Město se musí vyvíjet, nejsem v tomhle příliš konzervativní, je třeba najít hranice, stanovit si, co ještě je třeba chránit. Modernistické stavby představují dilema, protože vycházejí z odlišného ideového základu než historická architektura, je mezi nimi hluboký příkop. Tato architektura se tu starou snažila vymazat, zbourat ji, nahradit stavbami nové civilizace, nového člověka, který se měl odříznout od historie, aby dosáhl vyšší kultury, lepších výsledků. Byla to technooptimistická doba, která nechtěla navazovat na dřívější výdobytky. Až potom se přišlo na to, že všechny její utopie nejsou realizovatelné,“ shrnuje Okamura.

Vize Karla Pragera

„Když se podíváte na některé náčrty Karla Pragera, tak zjistíte, že se měly bourat celé kusy města. Takový londýnský Barbican je taky postavený na vybombardovaném kusu města, tenhle styl nedává prostor pro nějaké adaptace, přístavby, dostavby.“ Dilema ohledně toho, co s modernistickými budovami, je tedy podle Okamury jednoduché. „Buď je selektivně udržovat tak, jak byly postaveny, jako doklad myšlení své doby, anebo je prostě zbourat.“

Hotel Praha

Vašourková, která se naopak přiklání k možnosti budovy transformovat, se však vrací k apelu na odbornou veřejnost, její zájem o významné stavby by podle ní měl být důslednější. „Ukazují nám to příklady protestů proti zbourání Transgasu nebo hotelu Praha, které přišly až v reakci na demoliční záměr. V té době už bylo pozdě. Odborníci by měli potenciál různých staveb s veřejností diskutovat průběžně.“ Častý argument o ideologické zatíženosti poválečných budov, který je vydává za vyjádření ideologie minulého režimu, je podle ní falešný. „Formálně jsou ty stavby naprosto v souladu s tím, jak vypadají jiné evropské stavby té doby, čeští architekti u nás nežili v bublině, politika naštěstí tolik neovlivňuje tvorbu – kdyby se díky těm stavbám zachoval právě tento důkaz, bylo by to fajn.“

Jaké další významné poválečné stavby v Česku ještě stojí a co už jsme si zbourali? Proč byl obchodní dům Kotva donedávna považovaný za ošklivý a dnes už si jej vážíme? Bylo možné oživit a využít zbouraný hotel Praha? A mělo by dostat památkovou ochranu pražské metro? Poslechněte si celý rozhovor.