Trapová road movie, hluboké lidské příběhy i rozklad jedné kapely. Doporučujeme hudební dokumenty

Ať už rockovým velikánům fandíte, nebo jimi naopak pohrdáte, v redakčních tipech na hudební dokumenty si rozhodně přijdete na své. A nezapomeňte, výborné nejen hudební dokumenty najdete i v produkci i Netflixu.

Judita Císařová, hudební redaktorka

Fugazi – tak se slangově označovala v dobách války ve Vietnamu opravdu šílená, bezvýchodná situace. Výraz vznikl jako akronym z počátečních písmen slovního spojení „Fucked Up, Get Ambushed, Zipped In“. A tohle slovo přijala za svůj název legendární punková kapela z Washingtonu, D.C., kterou spoluzaložil frontman Minor Threat Ian MacKaye. O téhle legendární skupině vznikl dokument Fugazi: Instrument, jehož natáčení probíhalo mezi lety 1987 až 1998 pod vedením MacKayova kamaráda ze střední, režiséra Jema Cohena.

Během téměř dvou hodin cestujeme s kapelou po tour, nahlédneme do zkušebny i na nahrávání alba, potkáváme fanoušky. Co do obsahu to sice není nalívárna plná mluvících hlav, je to spíš otisk doby, krásný a intenzivní vhled do světa jedné z nejdůležitějších DIY kapel. A také je ideální vstupní branou do katalogu labelu Dischord a k dalším zajímavým kapelám a hudebníkům – jak hudebně, tak především přístupem.

Karel Veselý, autor rubriky Fenomem

Jak jedna z nejslavnějších kapel na světě natočila jednu z nejhorších desek všech dob? Na začátku tisíciletí dovolili členové Metallicy, aby je dokumentaristé sledovali s kamerami. Určitě netušili, že místo oslavného filmu vznikne záznam toho, jak se kapela pomalu rozpadá, jednotliví členové bojují s deziluzí nebo drogovou závislostí a do toho se ještě snaží nějakým způsobem společně zvládnout natočit desku St. Anger, obecně považovanou za jejich nejhorší.

Ani nemusíte být fanoušky Metallicy, funguje to univerzálně – pohled do vnitřností mašiny populární kapely nikdy nebyl tak brutálně otevřený a odhalující jako v Some Kind of Monster. Legendární scénka je třeba ta, v níž bubeník Lars Ulrich pouští nový materiál svému otci, metalovému fajnšmekrovi, a ten mu jen suše, ale upřímně oznámí: „Smažte to.“

Kuba Kaifosz, hudební dramaturg

Fiktivní dokument o britské heavymetalové kapele, která se pokouší o úspěšný comeback ve Spojených státech, tedy This Is Spinal Tap z roku 1984, je nejen pionýrem žánru mockumentu, je to také jedna z prvních komedií, která je celá založená na dnes velmi populárním „riffingu“ komiků. Dialogy v This Is Spinal Tap totiž nemají scénář, ale herci většinu z nich pálí od boku na místě.

Film plný dnes již alespoň mezi muzikanty zlidovělých hlášek má navíc na YouTube vlastně tak trochu neoficiální druhý díl, který obstarávají vystřižené scény. Pokud byste ovšem ani po jejich zhlédnutí neměli dost rockerských excesů, doporučuji Spinal Tap následovat tentokrát již opravdovým dokumentem Anvil: The Story of Anvil, o kanadské heavymetalové kapele, která se pokouší o úspěšný comeback až děsivě podobným způsobem jako jejich smyšlení předchůdci.